Zákrok na oční klinice Lexum jsem absolvovala více jak před měsícem a jsem velice spokojená. Přístup (a profesionalita) personálu byl skvělý. Vše mi bylo důkladně vysvětleno a zákrok byl tak rychlý, že jsem se ani nestačila začít bát a už jsem byla venku… 
Kliniku Lexum určitě všem doporučuji a tímto zároveň lékařům i sestrám děkuji.

Nové oči (už bez brýlí) jsem dostal pod stromeček 2016. Děkuji celému týmu oční kliniky Lexum v Ostravě - zejména paní primářce MUDr. Uranii Tavandzi.

Již záhy po čtyřicítce jsem se stal bezmocnou obětí zlomyslných typografů. Do té doby mi můj zrak mohl oprávněně závidět nejeden rys ostrovid. A najednou byla všechna ta písmenka menší a menší a mé paže při čtení kratší a kratší. Odbojní typografové navíc zcela zlovolně odmítli můj návrh, aby na všechny ty knížky, noviny a časopisy používali pouze velikost palcových titulků. Nakonec mi nezbylo, než se odevzdat do laskavé péče paní oční lékařky. 
Nikdy bych netušil, jaký zázrak dokáží pouhá dvě sklíčka fešáckých brýlí. Pravda, jak šel čas, bylo nutné nahrazoval je sklíčky stále baculatějšími a baculatějšími...
S postupujícím věkem mi však i ten vzdálenější svět začal pozvolna připadat nějak matnější. Před rokem mi moje milá očařka v jedné z našich důvěrných chvilek trávených společně v potemnělé ordinaci vyjevila krutou pravdu. Ani ta nejbaculatější sklíčka už nic nespraví, ty oči by prý potřebovaly důkladnou generálku. Bylo mi jasné (to jediné jsem viděl skutečně jasně!), že tím zřejmě nemá na mysli nějakou ambiciózní vojandu, která to dotáhla až do generálské hodnosti. Prý se mi tam rozjíždí docela slušný zákal, ať jsem rád, že pouze šedý, ale operace mne stejně nemine. Paní doktorka mi snad promine, ale v tu chvíli jsem děkoval Bohu, že se jmenuje Šedová a ne třeba Zelená. Glaukom by byl určitě horší! Přesto jsem vzdoroval ještě dalšího téměř ¾ roku. Až letos v lednu jsem rezignoval.
Vybaven patřičným doporučením vydal jsem se směr oční klinika. Cornea Lexum, cosi mi ten název říkal, dokonce jsem poznal pár podobně postižených, kteří si tamní péči nemohli vynachválit. Lhal bych ale, že bych se vysloveně těšil. 
První šok jsem utrpěl již při vstupním vyšetření. Chvíli jsem váhal, zda nemám utéct. Jako správně protřelý pacient a znalec poměrů našeho zdravotnictví, jsem měl nutkavý pocit, že jsem zabloudil někam, kam opravdu nepatřím. Již samo prostředí připomínalo spíše dobře zavedenou advokátní kancelář nebo recepci nějaké renomované společnosti. Stejně tak jednání všech, s nimiž jsem tehdy přišel do styku. Naštěstí se mne ujala laskavá recepční, takže z mého útěku rychle sešlo. 
Navyklý na přístrojové vybavení mnoha ordinací, kde jsem míval intenzivní dojem, že jsem právě omylem zabloudil do technického na výstavku počátků medicíny, zíral jsem na všechen ten moderní Houston trochu jak Alenka v říši divů. Vlídná sestřička mne doprovázela od jednoho rafinovaného udělátka ke druhému, vše pak vyvrcholilo příjemným „potlachem“ u pana doktora. Nejenže působil velice kompetentně, ale trpělivě mi také vysvětlil vše, co mne čeká a nemine. Po příjemně prožité půlhodince jsem odcházel vybaven termíny operací – nejprve prý oko pravé a téměř přesně po měsíci levé. 
Možná pro kontrast jsem pak musel absolvovat příslušná předoperační vyšetření na běžné poliklinice. Ta mne rychle vrátila opět na zem a do reality. Poctivě jsem si vše vyčekal, včetně herecké etudy obstarožní sestřičky, tážící se dosti nahlas mého spolupacienta, zda „je blbej nebo jen neumí číst“. Dovolil si opravdu hodně – zaklepal na ordinaci před kterou (pro něj nešťastnou shodou okolností) zrovna nikdo nečekal.
Nakonec se tedy přiblížil onen toužebně a zároveň s obavami očekávaný den „D“. Vybaven vším potřebným, dostavil jsem se na adresu Cornea Lexum – operační sály. Hned u recepce mne čekal další šok. Chvíli jsem lehce zaváhal, zda tam náhodou neprobíhá nějaké předkolo soutěže Miss ČR. Proč by ale ode mne ty krásné a sympatické budoucí Missky vyžadovaly lékařské zprávy a vlídně mne doprovázely do jakési „přípravny“!?
Dalších pár desítek minut jsem prožil v příjemné společnosti několika podobně postižených spoluobčanů. Jen občas k nám zavítala víla v bílém. Tu do očka kápla, tam kápla a zas se kamsi vytratila. Sem tam také přivedla nějakého toho odoperance. Člověk by čekal zesinalé jednooké oběti, namísto nich však přicházeli mužíci v nejlepším rozmaru. Nebýt flastrů přes oko, nikdy bych nevěřil, že se právě vrátili – nikoli z Pražského hradu, ale přímo z operačního sálu.
V pravý čas došla řada i na mne. Pan doktor anesteziolog, mi laskavě sdělil, že pro něj bude radostí mne celým zákrokem doprovázet. Pak se mnou chvíli pohovořil i pan chirurg. Záhy jsem pochopil, že právě do jeho rukou se za chvíli svěřím. Nutno přiznat, že se mi dost ulevilo. Nejenže to byl sympaťák, navíc působil velice kompetentně. Doopravdy mne „dostal“ i svou schopností situaci odlehčit kapkou humoru (ani se nedivím, že jsem mu v tom apartním čepečku připomínal Usáma bin Ládina, oceňoval jsem, že si to nenechal pro sebe). 
Těžko říct, jak dlouho jsem se pak povaloval na operačním lůžku. Snad 10, možná 15 minut, nevím. Po celou tu dobu jsem si s panem doktorem povídal a stále čekal, až se začne konečně něco dít. Jako vděčný divák seriálů z lékařského prostředí jsem téměř postrádal dramatické situace a výkřiky typu „rychle, ztrácíme ho!“. Jen asi dvakrát mne pan doktor přemlouval, že teď to trochu zatlačí. Možná ano, jen nevím koho, mne tedy rozhodně ne.
Hned na místě jsem dostal do ruky „Operační protokol“, z něhož jsem pochopil hlavně rubriku „Průběh operace: bez komplikací“. Ostatní mi pan doktor vysvětlil a pozval mne na druhý den na jakousi kontrolu. Už před ní si prý ale mohu ten obvaz sundat.
Jak řekl, tak jsem i učinil. Možná dost nerozvážně. První co jsem tím novým okem uviděl, byla totiž má vlastní žena. Najednou vám byla taková nějaká hezčí, hlavně jasnější a barevnější, než jsem ji pamatoval. Pro jistotu jsem na ni juknul i tím dosud neodoperovaným – ano, bezesporu to byla ona. 
Znalý základů psychologie se teď jen děsím, zda u mne nenastal jev zvaný vtisk, anglicky též imprinting. Dle něj i hloupé kuře prý dlouho běhá za prvním pohybujícím se objektem, který poté co prohlédne spatří. Má-li štěstí, je to kvočna, horší je, pokud se mu před očkama míhne hospodářova holinka, nechci domyslet, kdyby to byl Balt Orient Expres. To by se asi brzy uštvalo!
Vlastní kontrola druhý den už byla opravdu pouze velice příjemná společenská událost. Vše je prý OK, za týden ať se jdu pochlubit své paní oční, jak se to panu doktorovi podařilo. Nemám prý teď tahat nic těžkého (hurá, ani nákupy!), nemám se příliš ohýbat (konečně se nebudu muset před svou milovanou spolubydlící pohybovat neustále v hlubokém předklonu!). Také prašné prostředí nebude zatím pro mne to pravé (mohu tedy dokonce odmítnout její oblíbené nedělní výlety do nedaleké cementárny!). Jinak ale smím prý celkem vše. Od čtení, přes televizi, až po běžné úkony.

Od operace neuběhlo ještě ani 22 hodin a já už byl zas u svého pracovního stolu. Svět dostal úplně jiné rozměry a především barvy. Najednou zas bílá bílá byla! Co, byla! Ona je! Rys ostrovid už zas bledne závistí, stejně tak řada mých pracně mžourajících bližních. Také paní doktorové na očním jsem se při dnešní kontrole líbil. Tedy, já asi ne, což nakonec snadno pochopíte z připojené fotografie, ale moje pravé oko ano.
Od zítřka za tři týdny dojde i na levé. Opravdu prvně v životě se k nějakým lékařům skutečně těším! K těm, kteří pod tajuplnou šifrou Cornea Lexum dělají zázraky doslova na počkání. Děkuji!