Možná se mu tancuje velmi pohodlně a elegantně také proto, že mu nepřekážejí brýle, jako například zpěvačce Tonye Graves.

Jakub je totiž již téměř deset let spokojeným klientem sítě očních klinik LEXUM a užívá si života bez omezení, jež přinášejí dioptrické brýle a kontaktní čočky: „Překvapilo mě, že zákrok proběhl bezbolestně a skutečně za pár minut, můžu ho každému jenom doporučit, já jsem i po deseti letech od laserové operace spokojený.“

Co mu život bez brýlí přinesl a jak výrazná je to změna, si můžete přečíst v rozhovoru s Jakubem Vágnerem, který nám poskytl po laserové operaci.

 Co jsem s brýlemi nemohl

Brýle s Jakubem na rybách neměly co dělat, překážely mu při jeho expedicích, proto se náš nejznámější a nejúspěšnější rybář, který už za rybami procestoval velkou část světa, podrobil operaci očí na klinice Lexum. Držitel několika světových rybářských rekordů, který natáčí dokumenty nejen pro Českou televizi, ale i pro televizní kanál National Geographic, v našem rozhovoru vzpomínal na své rybářské úspěchy.

Váš život naplňuje rybaření a s ním spojené cestování. Čemu konkrétně se nyní věnujete?
Věnuji se projektu „Největší sladkovodní ryby světa“. Jedná se o 23 největších sladkovodních ryb, které mohou přesáhnout délku 2 metry a váhu 100 kg. Jsou to giganti ve vodě, jako jsou na suchu třeba sloni. O těchto vodních gigantech nevíme téměř nic, minimálně polovina z nich se nedožije dalšího století, právě z tohoto důvodu s naším projektem spěcháme a navštěvujeme nejrůznější místa planety. Jsou to endemiti, ryby žijící vždy jen na jednom místě světa, jsou vzácné, na pokraji vyhynutí. Z tohoto důvodu tak moc cestuji. Naše cesty spojujeme s natáčením domorodého života, zvyků a prostředí. Z natočených materiálů jsme připravili dokumenty, které odvysílal televizní kanál National Geographic a Česká televize.

Projezdil jste už spousty exotických míst, kde jste byl naposledy? Jak taková expedice vypadá?
Každá z těch destinací je něčím zvláštní, ojedinělá a krásná. Ne všude bylo jednoduché se pohybovat. Moje poslední velká expedice byla Kongo, tam jsem byl 6 týdnů. Destinace jako Kongo je velmi drsná, pohybujete se mezi lidmi, kteří vůbec nevědí, že byla nějaká genocida, nebo naopak v místech, kde život nemá větší hodnotu než láhev vody. Život tam je velmi složitý, hygiena špatná, pijete vodu z řeky a jíte jen to, co dá příroda. Musíme se vždy sžít s domorodci, snažíme se žít jejich životem, oprostit se od naší „vyspělé“ civilizace. Učíme se reagovat na krizové situace. Bydlíme většinou ve stanech nebo spíme pod širákem. Rozděláme si základní tábor, buď se do něj vracíme, nebo stavíme stany či chýše z větví, jindy přespáváme na lodi.

Nebojíte se o svůj život?
Kdybych se bál, tak tato místa nenavštěvuji. Za tu dobu, co se tomu věnuji, se u mě práh sebezáchovy snížil více, než je asi normální. Člověk musí být opatrný, mít pokoru k přírodě, a pak je relativně v bezpečí. Nejvíc se bojíme lidí, kteří nemají úctu k lidskému životu. Jakmile musíme bojovat pouze s přírodou, strach je menší. Býváme daleko od civilizace, kde se nedá koupit aspirin, ale člověk na to nesmí myslet. Náš tým je tak sehraný a vybavený znalostmi a zkušenostmi, že strach eliminujeme.

Dostal jste se někdy do situace ohrožení života?
Nikdy jsem se naštěstí nedostal do situace, kdy bych byl ohrožen na životě kvůli rybě. Když jsem pracoval v Austrálii jako průvodce při chytání žraloků, tak tam jsem se několikrát dostal do svízelné situace, když jsme měli žraloka na palubě. I když jsou sladkovodní ryby, jako je aligátoří ryba, obrovské a mnohem silnější než člověk, každý víme, co si můžeme dovolit, nemachrujeme, máme pokoru před zvířetem, děláme jen ty věci, aby nedošlo k nehodě, známe ty tvory, snažíme se předvídat jejich chování. Rutinou už pro nás je pokousání od hada nebo pavouka, ale manipulace s rybami nás naštěstí do ohrožení života nepřivedla.

Na co jste pyšný? Co považujete za svůj největší úspěch?
Momentálně jsme na čísle 15 z toho počtu 23 sladkovodních ryb, to samotné považuji za neuvěřitelné. Zhruba u 13 z nich jsme předem ani netušili, zda je spatříme, natož jestli je chytíme. Nakonec se to povedlo, víceméně každá naše expedice byla úspěšná, což já dodneška nechápu a jen čekám na tu první neúspěšnou. To bych označil za největší úspěch. A doufám, že se podaří zkompletovat tu třiadvacítku.

Na jakou konkrétní rybu nejraději vzpomínáte?
Na arapaimu v Amazonii, protože Amazonie jako celek na člověka působí neuvěřitelně, změní člověku život, jeho žebříček hodnot. Samotné spatření bájného tvora arapaimy gigas v takovém prostředí se navždy nesmazatelně zaryje do paměti. Jste nejspíš jediný český rybář, který se stal „celebritou“.

Vnímáte se jako slavného člověka?
Určitě to všechno nedělám s vidinou toho, abych byl slavný. Nikdy jsem to ani nepředvídal. Když jsem poprvé řekl, že bych se chtěl živit tím, že budu chytat ryby, lidé si mysleli, že jsem se zbláznil. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou o mě bude mít zájem National Geographic, že budu mít vlastní pořad, dávat rozhovory a autogramy, tak bych tomu nevěřil. Občas se ale ten americký sen vyplní a mně se to s velkým nasazením podařilo. Zůstávám ale nohama na zemi a neříkám, že jsem „celebrita“, nevnímám se tak. Jsem pořád stejný blázen, jako když mi bylo 17 a odešel jsem ze školy, abych chytal ryby.

Je podle vás rybaření o talentu?
Myslím, že každá činnost je o talentu a talent v rybaření je také důležitý. Nejde o to dobře navázat háček, to se dá naučit, jde spíš o to, co se naučit nedá, tedy umění pozorovat přírodu, všímat si věcí, kterých si normální lidé nevšimnou. Jako když lidé chodí na procházku do přírody. Kolik z nich kouká do korun stromů? Téměř nikdo, každý si kouká jen pod nohy a na cestu před sebou. Dobrý rybář je ten, který umí v přírodě vnímat detaily.

Můžeme vás ještě vůbec potkat s prutem u Vltavy?
Určitě! Já chytám na českých řekách rád a často. Poslední dobou mě vyčerpává příprava dokumentů, tak české řeky trochu zanedbávám, ale upřímně říkám, že české vody a českou přírodu mám ze všeho nejradši. Těším se, že se jednou konečně zase vrátím do svého minulého života, kdy jsem tolik necestoval po světě, poznával jsem krásná místa v Čechách a potkával tady úžasné lidi, kteří mi k řece nosili svíčkovou. (směje se)

Jak stíháte všechny své aktivity? Je ještě nějaký sen, který si toužíte splnit?
Nestíhám! Den má málo hodin a rok málo dní. Někdy ani nestíhám spát. Chvil na odpočinek mám málo. Za poslední tři roky života jsem toho ve svém oboru udělal tolik, až mě to trochu vyděsilo. Můj sen je dodělat projekt největších sladkovodních ryb světa, ze kterého vzniknou krásné dokumenty, dalším cílem je věnovat se psaní a zklidnit si život. Začít žít rodinný život, vynahradit vše svým blízkým.

Vy jste na Evropské oční klinice Lexum v lednu letošního roku podstoupil operaci obou očí. Co se pro vás změnilo?
Díky skvělým lidem z kliniky Lexum jsem zase na svých expedicích začal skvěle vidět. V těch podmínkách, ve kterých se pohybujeme, nepřipadají kontaktní čočky v úvahu a mít brýle, to je na hranici. Kolik já jsem každoročně ztratil brýlí, tomu by nikdo nevěřil! Mě znají všechny optiky v Praze. (směje se) Vždycky mi říkali: „Máme pro vás skvělé titanové brýle, ty vydrží absolutně všechno!“ Většina z nich všechno nevydržela, a když ano, tak spadly do vody a utopil jsem je. A tak jsem jednoho dne zažil něco neskutečného. Lehl jsem si na operační stůl, vůbec nic jsem necítil a asi za deset minut jsem se zvedl a už relativně dobře viděl, to bylo neuvěřitelné! Večer ten samý den už jsem viděl perfektně! Pro mě to bylo setkání třetího druhu.

Co jste s brýlemi nemohl?
Měl jsem slabou vadu, jen jednu a jednu a půl dioptrie na dálku. Ale v přírodě je i ta jedna dioptrie velmi potřebná. Operace mi hrozně moc pomohla v mém řemesle, v bezpečnosti, rozeznat lidskou tvář na dálku je velmi důležité, a to jsem dříve nemohl. Brýle mi ubíraly potřebné vteřiny a minuty, které mám teď po operaci navíc.

Rozhovor byl publikován v magazínu LEXUM 15. ledna 2010