Jste předním českým oftalmologem s bohatou 30letou praxí, velmi zkušeným chirurgem předního i zadního očního segmentu, uznávaným odborníkem a autorem mnoha publikací. Studoval jste na 2. lékařské fakultě UK, takže jste možná původně chtěl být pediatrem. Co Vás přimělo k tomu zvolit si nakonec právě oftalmologii?

Ty názory se postupně vyvíjejí během studia. Ne u všech, někdo skutečně celou dobu ví, jakým směrem vykročí. Jiní, podobně jako já, mění svůj pohled během studia. A pak zvažujete, zda chcete nějaký výrazně teoretický obor nebo velkou chirurgii, kolik fyziky nebo chemie chcete přimíchat a jak vás baví třeba přístrojové technologie a konečně vliv mají i stáže a praxe v jednotlivých oborech během vyšších ročníků studia. Já si podobnou směsicí úvah vybral oftalmologii, aniž bych tušil, jak nádherný obor to je. Každý „očař“ vám to potvrdí. Nedávno jsem slyšel rozhovor s panem docentem Studeným, přednostou oční kliniky z Vinohrad, a ten přesně toto spojení použil – „oftalmologie je nádherná“. Vím, asi to řekne každý lékař o svém oboru. Ale jde o společné kouzlo několika věcí, které dělají z oftalmologie „ten nádherný obor“ – základní medicína, trochu fyziky a hodně optiky, malinko chemie a obrovský díl přístrojové techniky, kterou jsme doslova obklopeni. A vše aplikujete na malinkatý párový orgán s obrovským významem pro lidský život.

Oftalmologii tedy vnímáte jako velmi komplexní obor?

Ano, přesně tak. Víte, ale kromě toho, co jsem před chvílí řekl o té komplexnosti, tak oftalmologie je také fantastická tím, že jako jeden z mála chirurgických oborů sebou nese obrovskou míru satisfakce pacienta a ošetřujícího personálu. Vidíme velmi rychle výsledky našich operací a ve velké většině – výrazně přes 90 % – jsou to výsledky naprosto uspokojivé. To málokterý obor má. Naše schopnost zachovat nebo vylepšit zrakové schopnosti pacientů je dnes na opravdu vysoké úrovni. A konečně ještě jedna věc mi na oftalmologii připadá mimořádná – enormní progres a rozvoj tohoto oboru v posledním půlstoletí. Mě dříve vždy pohoršovalo a dnes mě to náramně pobaví, když je oftalmologie popisována jako obor, kde se kape do očí a předepisují brýle. Oftalmologie – jak v ambulancích, tak na sálech – dnes spíše připomíná high-tech laboratoř 21.století. Pro studenty to někdy zjednodušuji a vyjmenuji jim aspoň 5 věcí v oftalmologii, které „otřásly světem“.

Můžete těchto 5 zásadních, přelomových věcí vyjmenovat?

První věcí je, že jsme začali při operacích katarakty implantovat nitroočních čočky. To je obrovský kvalitativní skok, a to už vůbec nemluvím o tom, jakého rozvoje se dočkaly samotné čočky a co vše dnes lidem umožňují

Druhou věcí je bezesporu zavedení laseru do refrakční chirurgie – do odstraňování dioptrických vad. A zase jejich rozvoj a dnešní moderní trendy – to je prostě famózní záležitost.

Třetí, za mého života nastupující a v mé praxi plně se rozvíjející, je zavedení moderní vitreoretinální operativy. Před 40 lety byl vstup do sklivce a k sítnice pro chirurgii téměř zapovězená oblast. Dnešní rozmach vitreoretinální operativy a její dnešní úroveň je doslova omračující. Musím v tomto bodě připomenout profesora Ivana Karla, devadesátiletého nestora této problematiky, který s obrovským nasazením a v nepředstavitelné materiálové nouzi zaváděl vitrektomie do tehdejšího Československa. Před 3 roky jsem jej pozval na sál, aby viděl jak to dnes „děláme“. Byl to krásný emocionální zážitek – on tam stál jako dítě v hračkářství, a pak se na mě podíval a řekl: „Tak pro tohle to všechno v mém životě stálo za to.“

Čtvrtá věc – rozmach zobrazovacích technik. V poslední době, s rozvojem počítačové kapacity přístrojů a s jejich rozlišovacími schopnostmi jsme se dostali někam, kde jsme si to ani neuměli představit. V dnešní době disponujeme velkým spektrem zobrazovacích technik a mezi nimi v posledních dvaceti letech dominuje zavedení optické koherenční tomografie. To byl absolutní zlom ve sledování očních patologií. Optická koherenční tomografie úplně od základů změnila to, jak se do oka díváme. Často používáme jedno krásné rčení, že vlastně získáváme téměř histologický obrázek tkáně bez odebrané biopsie.

Pátá a poslední věc spočívá v tom, že asi před 17 lety vtrhla do světa a potažmo i do České republiky léčba věkem podmíněné makulární degenerace, tedy anti-VEGF léčba. A toto od základů změnilo osud celé naší seniorní generace. 

Tedy těchto 5 přelomových momentů, které se za mého života odehrály, zcela změnilo efektivitu oftalmologie a toho, co od ní lidé dnes očekávají.

To zní až neuvěřitelně, opravdu. Oftalmologie je skutečně dynamický, rychle se rozvíjející obor. A co budoucnost oftalmologie? Dokázal byste predikovat, jaký zlomový okamžik se dá očekávat v blízké budoucnosti?

Myslím, že něco je na obzoru, i když nevím, zda se bude jednat o tak zásadní aspekty, jako byly ty výše zmiňované. Mohu jmenovat asi čtyři věci, které se dají v budoucnu očekávat. První z nich je změna operativy v tom slova smyslu, že budeme operovat na 3D displejích (tzv. head-up operační technologie) a stále méně se budeme dívat do klasických okulárů mikroskopů. Dále, myslím, nastane mírná forma robotizace některých výkonů. Tedy že velmi pravděpodobně, tak jako neurochirurgové či urologové nyní dokáží něco roboticky operovat, se to stane i s okem. Třetí věc bude rozvoj telemedicíny v kombinaci s umělou inteligencí. Umělá inteligence a vyhodnocovací algoritmy diagnóz bude věc, která se rozhodně stane a zásadně změní celou medicínu. A konečně – genetické intervence. Rozhodně se blíží doba, kdy i v oftalmologii budeme zásahy do lidského genomu předcházet nemocem nebo měnit jejich vývoj.

Pojďme se z budoucnosti oftalmologie vrátit opět k Vám, pane primáři. Jaké byly začátky Vaší kariéry v Ústřední vojenské nemocnici v Praze?

Těžké – a dnešní mladí kolegové to neradi poslouchají, ale je to tak. Tehdejší parciální úvazky, a přitom práci jako bychom měli úvazky celé – to by dnes vůbec neakceptovali. Ale musím také říct, že jsem měl štěstí v poměrně liberálním vedení kliniky. Postupně jsem prošel přes rohovkovou chirurgii ke kataraktám a potom dále až k vitrektomiím. Naštěstí se u nás nikdy neseparovalo na jen předněsegmentové a jen zadněsegmentové specialisty. Nakonec šikovný chirurg stejně směřuje dominantně k jedné specializaci, ale já si považuji toho, že jsem si zachoval zručnost ve více suboblastech.

Vašimi dominantními specializacemi jsou tedy kataraktová a vitreoretinální chirurgie.

Přesně tak. Jsem rád, že jsem se mohl „rozkročit“ přes dva obrovské, dominantní segmenty dnešní doby – kataraktová a refrakční mikrochirurgie a vitreoretinální chirurgie. A ty dělat na špičkové úrovni. V segmentu vitreoretinální chirurgie jsem se uplatňoval přece jen víc. Na přelomu tísíciletí se formovala Česká vitreoretinální společnost (ČVRS), byl jsem zakládajícím členem, později voleným členem výboru společnosti a nyní jsem již druhé funkční období prezidentem ČVRS.

Je to i tím, že zadněsegmentová chirurgie je zajímavější?

Ano, to se často říká a je to i do jisté míry pravda. Podívejte, když jdete dělat katarakty a teď to vůbec nijak neshazuji, já je mám rád, ale pokud se vám dobře daří a jste už dobře „vyoperovaný“ chirurg, máte u šedého zákalu výkon za výkonem v podstatě velmi podobný. Párkrát se z toho vysmeknou pacienti, kteří mají horší nález nebo mají nějakou atypii oka. Kdežto u sítnicových operací je to velmi proměnlivé, je to pokaždé jinak, je to pestré.

Optická koherenční tomografie je dalším oborem nebo řekněme sférou zájmu, v rámci které Vás lze považovat za předního odborníka u nás. Jak jste se k této problematice dostal?

Jeden ze dvou úplně prvních OCT přístrojů v ČR stál v ÚVN. A nikdo se tomu nechtěl moc věnovat, protože si všichni mysleli, že je to jen nějaká pochybná technická hračka. Já si to nemyslel a dnes bych ani nespočítal, kolik kurzů, seminářů a přednášek jsem na toto téma udělal. Zcela neskromně si myslím, že pro popularizaci a obrovský rozmach OCT diagnostiky v ČR jsem udělal nejvíc z našich oftalmologů.

Kromě odborné publikační činnosti vyučujete také studenty lékařské fakulty UK. Naplňuje Vás to?

Baví mě to, těší mě být u výchovy nastupující generace lékařů a vlastně svým způsobem mě to „omlazuje“. Ale jsem za to i svým způsobem vděčný. Víte, nutnost připravit si podklady, občas je revidovat s postupným vývojem medicíny, muset je prezentovat před studenty a obstát v nelehké disciplíně více než hodinové přednášky – to vše vám dává skvělou průpravu pro všechna vaše ostatní nutná vystoupení na kongresech, v řídící práci před kolegy, v rámci odborných společností při jednáních s regulačními a vládními zaměstnanci atd.

Stává se, že studenti, které jste vyučoval, mají po absolvování studia zájem nastoupit k Vám?

Ano, myslím, že všichni, kdo učíme, „přitáhneme“ k našemu oboru pár studentů, které jsme nějak dokázali nadchnout pro oftalmologii. Je to velmi příjemné. Je to vlastně taková naše odměna.

Po svém dlouholetém působení v ÚVN jste se rozhodl k zásadní změně a přijal jste nabídku na pozici lékařského ředitele sítě očních klinik Lexum. Bylo to těžké rozhodování?

Určitě to nebyl jednoduchý krok. Byla to nabídka, o které jsem si myslel, že ji nikdy nedostanu. A která mě lákala. A ve chvíli, kdy jsem ji dostal, jsem věděl, jak odpovím. Vzal jsem si ještě čas na rozmyšlenou, nicméně jsem vnitřně nepochyboval, že to dopadne. Ale zpátky k vaší otázce – nebylo to těžké rozhodování, ale po 28 letech to byl emocionálně těžký krok. 

Byly nějaké okolnosti, které Vás v tomto rozhodnutí ovlivnily? Proč právě Lexum?

Prostě se sešlo v jednu chvíli několik důležitých věcí. Dostanete již zmíněnou nabídku na vysněné místo, v rámci rodiny řešíte již nějaký čas, že není možné působit zároveň na třech pracovištích, jste na vrcholu kariéry a do toho přijde Covid a pak vyhoří vaše původní klinika a vy již 2 roky čekáte na rekonstrukci, která ještě ani nezačala a konečně, a to je velmi důležité – v Lexum nejsem žádný nováček. (úsměv) Vnímám tuto novou příležitost jako svoji šanci udělat svůj otisk v rámci Lexum na příštích 10 let.

Kam budete Lexum ve své pozici lékařského ředitele směřovat, jaké jsou Vaše záměry, budete zavádět nějaké nové postupy?

Předně bych rád zmínil, že přicházím do společnosti, která je v rozmachu, nastupuji de facto do „super rychlíku“ a ten jede. Během svého tranzitního období mám prostor na to, abych se podíval na jednotlivé pobočky, seznámil se s lidmi, které ještě neznám a pozdravil s těmi, které mám jako kolegy již roky rád. Chci zjistit, co potřebujeme sladit, sjednotit. Chceme spolu s paní docentkou Hlinomazovou a s hlavními lékaři suboborů koncipovat jednotné guideliny léčebných a diagnostických postupů, které budeme chtít začleňovat a uplatňovat napříč celou společností. Chceme Lexum připravit na akreditaci. Musíme i nadále držet nejvyšší míru kvality, sledovat trendy evidence-based medicíny, dodržovat legislativní rámec naší péče.  

Budeme snažit udržet špičkový tým, který už tady dneska je. A budeme chtít testovat, adaptovat nebo také odmítnout novinky, které budou do oftalmologie přicházet. Pro Lexum, jako největšího ambulantního poskytovatele oftalmologické péče u nás, je to přirozená odpovědnost.

Působil jste a budete působit ve vedoucí, manažerské pozici. Jak byste sám sebe v tomto ohledu zhodnotil?

No, to není jednoduchá otázka (úsměv). Vím, že jsem konsenzuální, nevytvářím na pracovišti problémy, naopak preferuji formu kompromisu a řešení situace. Myslím, že jsem kooperativní, přátelský, nekonfliktní člověk. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že pracuji v oboru vyžadujícím přesnost, sám o sobě někdy říkám, že jsem mírně obsedantní perfekcionista. (úsměv)

Od lidí vyžaduji, aby práci dělali naprosto přesně, protože jedině to nám může zaručit skvělé výsledky u pacientů. Každá operace, výkon a rozhodnutí musí být přesné a jako lékaři musíme být přesvědčeni, že vše děláme v danou chvíli maximálně odpovědně a lékařsky správně. A po svých lidech chci, aby byli schopni nést odpovědnost za svá rozhodnutí a byli je schopni opřít o nezpochybnitelný vědecký podklad.

Je důležité si uvědomit, že naše práce nesmí sklouznout k rutině. V jistou chvíli nám může připadat, že je to další a další a další zákrok. Nemůžeme sklouznout k automatismu ve špatném slova smyslu. Pro operatéra to je sice 15. operace toho dne, ale pro pacienta to je často první a jediná operace a má jen dvě oči. My našim výkonem doživotně rozhodujeme o tom, jak a zda bude oči používat.

Práce Vás musí hodně zaměstnávat. Jak odpočíváte, najdete si čas na relaxaci?

Mám rodinu, mám široký okruh přátel. Naše děti vyrůstaly společně, a tak je to vlastně moje druhá, větší rodina. Od dětství sportuji, nikdy jsem vlastně nebyl bez sportu, jen ty sporty se mírně měnily. Takže hokej vystřídal basketbal, ten pak ploutvové plavání, a ještě později tenis a teď žijeme doma a s kamarády volejbalem. O hudbě a literatuře mluví vždy každý, ale pro mě je to opravdu zásadní živá voda. A jestli teď někdo čekal, že ještě přidám vycházky do přírody, tak se spletl. Mám rád města a kavárny. (úsměv)