Dioptrické brýle jsem nosil od svých 14. let. Byl jsem tak zcela závislý na tom, co mi doktor nasadil na oči. Jako Vidím jsem si to „užil" o to víc. 
Musím říct, že v tomto smyslu mi operace očí na Evropské oční klinice Lexum po 26 letech přinesla především svobodu. A to nejen svobodu při každodenním fungování, ale například, pro někoho možná triviální, svobodu při výběru slunečních brýlí. 
Co se týče sportu, jsem spíš sportovec televizní, ale i tady oceňuji novou změnu: konečně totiž můžu pohodlně u televize usnout a nemusím se bát, že brýle zalehnu. V neposlední řadě vítám i to, že kdybych třeba dostal pěstí do oka, nevrazí se mi tam střep.

Dôvodom pre podstúpenie zákroku bolo absolútne nedostatočné videnie bez okuliarov. To večné hľadanie, kde som ich odložil, a problémy s bežným nošením - čistenie umazaných skiel, napravovanie rámčeku na nose, zahmlievanie v chlade… . 
Aj keď kontaktné šošovky poskytujú slušnú alternatívu korekcie, nevyhovovalo mi každodenné celodenné nosenie, inak kvalitných jednodenných šošoviek. 
Bezprostredne po zákroku videnie bolo mierne zahmlené, slabé rezanie, slzenie, všetko po 12 hodinách odoznelo ,den po operácii bez väčšej námahy odriadil 350km autom domov (neplánovane). 2. deň po operácii už pracujem. Citim sa free, ale teraz som stratil hlavnú výhovorku, prečo som ešte nedal olympijský triatlon. 
Pre Európsku očnú kliniku Lexum som sa rozhodol na základe našej dlhodobej spolupráce a znalosti kvality jak prístrojového vybavenia, tak i personálneho obsadenia. Ako pacient som bol veľmi spokojný so starostlivosťou na Evropské oční klinice Lexum. Dokonca natoľko, že som Lexum odporučil môjmu rodinnému příslušníkovi, ktorý už má termín operácie. 
Ešte raz veľmi pekne ďakujem za Vašu starostlivosť a vážim si kolegiálnej ponuky. Všetkým váhajúcim pacientom by som odkazal - myslím, že pokiaľ očný lekár podstúpi refrakčný zákrok, ďalši komentár je zbytočný.

Jsem porodník a pro každého lékaře chirurgického oboru je dobrý zrak neodmyslitelnou součástí profesního života. 
Bez předchozích problémů jsem začal ve svých 35 letech neostře vidět. Vyšetření očí moje stesky potvrdilo. Začal jsem trpět chorobou rohovek, astigmatismem. Funkce rohovek se však stále zhoršovala. Korekce brýlemi se stávala postupem doby, i přes stále častější výměnu silnější optiky, čím dále tím více nedostačující. Nakonec se mi dostalo z hlediska mého povolání zdrcující informace. Rohovky obou očí jsou natolik deformované (astigmatismus přešel do dalšího stádia, vznikl keratokonus), že korekce zraku brýlemi bude jednou provždy nedokonalá. Dostal jsem na výběr již jen dvě možnosti – tvrdé, umělohmotné kontaktní čočky a nebo transplantace rohovek. Představa, že bych měl podstoupit operační zákrok pro náhradu rohovek, ve mně vzbuzovala obavy. Nespočívaly ani tak v pochybnostech o technickém vyřešení mého problému, ale spíše zdali operační zákrok skutečně obnoví ztracenou funkci mé rohovkové tkáně. Proto jsem se rozhodl nejprve pro konzervativní postup. 
Přejdu těžkosti z nutných vyšetření, několika měsíčního čekání na tvrdé čočky, které se musí na míru pacienta vyrábět v zahraničí. Samotný život s tvrdými čočkami by mohl být námětem na horor nebo spíše návod k mučení. Již nácvik techniky jejich nasazování a počáteční přivykání na cizí těleso v očích zabere průměrně citlivému jedinci několik týdnů, ne-li měsíců času. Při keratokonu je pohled na svět bez této náhrady více než rozmazaný a člověk má bez nadsázky pocit tupce. A vůbec pacientovi nepomáhá uklidňování oftalmologů, že tato vada více postihuje lidi s vyšším IQ, kteří jsou častěji vystavováni duševnímu náporu a stresům. 
Z pohledu nezúčastěného individua přinášelo nošení tvrdých kontaktních čoček až komické situace, pro zúčastěného pak chvíle bezmoci a zoufalství. Osobně jsem např. jednu čočku ztratil během porodnického kongresu na hotelovém pokoji poblíž severního polárního kruhu ve finském Oulu, další mi na mém lékařském pokoji omylem rozšlápnul kolega do koberce. Dále například prudké slunce, vítr a prach jsou pro člověka s touto oční protézou nepřekonatelný problém. Pobyt na pláži nebo plavání s tvrdými čočkami připomíná vše, jen ne čas strávený na zotavenou. Až půlroční čekání na výrobu tvrdých čoček a poměrně vysoká cena (minimální účast zdravotními pojišťovnami je zavrženíhodná skutečnost) jen dál zesilovaly obavy a strach o ztrátu drahocenné umělé hmoty. Obtížné je vysvětlit, jaké svízele potkávají porodníka v nočních službách, kdy bylo nutné alespoň na čas čočky odložit. Telefon pak oznamující, bez ohledu na únavu očí, akutní porodnickou situaci, nejčastěji císařský řez znamenal hotové trauma, ve spěchu a za pokojového osvětlení čočky okamžitě nasadit, běžet na operační sál a soustředěně a s dobrým visem pracovat. 
V noci tvrdé čočky unaveným očím vůbec neprospívaly. Vedle řezání a bolesti se v nočních hodinách visus zhoršoval. A tak jsem se po mnoha letech trápení s tvrdými čočkami rozhodl k pro mne zásadnímu rozhodnutí. Podrobil jsem se transplantaci rohovky u více postiženého oka.
Vybral jsem si nejlepšího operatéra v České republice. Prof. MUDr. Martin Filipec, CSc. má však nejen neskutečně šikovné ruce, ale i nadmíru bohaté zkušenosti. Je téměř dokonalý svým profesionálním a přitom vrcholně empatickým přístupem k pacientům. Transplantace mé první rohovky se bez komplikací zdařila. Dva roky po operaci se odstraňuje z oka steh. Pak bylo třeba ještě štěp upravit laserem. Obrátil jsem se na oční kliniku Lexum. Ambulantní laserový zákrok učinil v mém osobním i profesním životě zásadní mezník. Operovaným okem opět dokonale vidím, a to nejenže bez korekce tvrdé čočky, ale dokonce i bez použití brýlí. 
Velkým poučením pro mne bylo i seznámení s oční klinikou Lexum. Toto personálně i technicky stále se rozvíjející zdravotnické zařízení se podle mého názoru dostalo na nejvyšší evropskou úroveň. Spojení vysokého duševního potenciálu lékařů, zdravotních sester s umem managerů, jako je tomu v Evropské oční klinice Lexum, je příkladem úspěšné cesty privatizace českého zdravotnictví. Co více… jako český lékař jsem pyšný na to, jak se rozšiřuje zájem o služby české medicíny i u lidí, co potřebují odbornou pomoc i ve zdravotnicky rozvinutém zahraničí. Evropská oční klinika Lexum skvělým způsobem reprezentuje naši Českou republiku.

Člověk si uvědomí, jak moc potřebuje některé části svého organismu k plnohodnotnému životu, až když mu jejich funkce začne scházet. Mezi nejdůležitější orgány našeho těla patří bezesporu oči. Šedý zákal oční postupně omezoval moje aktivity, prohlubující se ztráta ostrosti vidění, hlavně při sníženém osvětlení, mi čím dále více vadila při práci, ale i při aktivitách mimo zaměstnání. V mém případě to byly hlavně aktivity sportovní, golf a lyžování. Při obou těchto sportech je přesnost vidění buď podmínkou úspěchu, nebo dokonce podmínkou pro snížení rizika úrazu. A to nemluvím o mé zálibě v tomto ohledu nerizikové - houbaření. V šeru lesa se pokles výkonnosti očí projeví naplno. 
Stálé vyměňování brýlí na blízko za brýle na dálku, to dokáže člověka unavit a znepříjemnit mu i jinak pohodové chvíle volna. 
Pro operaci zhoršujícího se šedého zákalu jsem se rozhodovala poměrně dlouho, přece jen, člověk má obavy, aby neztratil i to omezené vidění, které má k dispozici. 
S odstupem času mohu říci, že všechny moje obavy byly zcela zbytečné. Ani výkon sám a pooperační období nebylo zdaleka tak nepříjemné, jak jsem čekala. V současnosti si na nošení brýlí ani nevzpomenu. 
Profesionální a přitom lidský přístup personálu Evropské oční kliniky Lexum na mne udělal hluboký dojem a dokonalý efekt operace jen celkové hodnocení pracovníků kliniky potvrdil. Chtěla bych poděkovat zejména paní primářce MUDr. Holubové a panu profesorovi MUDr. Filipcovi, CSc. za péči, kterou mi věnovali. Evropskou oční kliniku Lexum mohu všem doporučit.

Pracuji jako dětský urolog. Je mi 53 let. Před operací jsem trpěl komplikovanou vadou, která mne velmi omezovala nejen v profesním ale i soukromém a společenském životě. 
Pokročilý astigmatizmus mi prakticky znemožňoval dosáhnout potřebné korekce oční vady. S problémy jsem se potýkal i při oblíbeném plavání a lyžování. 
Operací mi začal nový život - život bez brýlí. Přes relativně pokročilý věk jsem schopen číst běžný text. Na operačním sále používám pouze lupové brýle na mikrochirurgické zákroky. V bazénu při plavání, v zimě na lyžích nemám prakticky žádné problémy. Kdo nezažil, neví, jakou změnou je lyžování bez věčně se zamlžujících brýlí. 
Můj dvacetiletý syn má obdobnou vadu jako já, nosí zatím kontaktní čočky, ale v krátké době jej bez zaváhání dovedu na Evropskou oční kliniku Lexum, aby zažil stejně jako já komfort života bez oční vady.

Po dlouhém váhání jsem se rozhodl k operaci krátkozrakosti na Evropské oční klinice Lexum, na kterou jsem měl jen ty nejlepší reference. Měl jsem strach, protože mě oči "živí" a protože jako lékař si dovedu představit možné komplikace. Všechny mé obavy byly liché. 
Ambulantní vyšetření i samotný zákrok provedený paní prim. MUDr. Holubovou byl naprosto perfektní a již druhý den po operaci jsem se zapojil do běžného pracovního procesu. Děkuji touto cestou všem, kteří se na Evropské oční klinice Lexum na mém léčení podíleli.

Jeden z prvních pacientů Evropské oční kliniky Lexum, který se podrobil refrakčnímu zákroku na femsekundovém laseru. Se svým zrakem i průběhem celé léčby na Evropské oční klinice Lexum jsem velmi spokojen a opět se vrhnul do přípravy nových skladeb. 

Před zákrokem jsem měla 3,5 dioptrie. S brýlemi se tento sport nedá provozovat vůbec, proto jsem musela nosit kontaktní čočky. Když jsem si čočky na trénink náhodou zapomněla, neviděla jsem vůbec nic, takže je jasné, že teď bez dioptrií je to úplně nejlepší. 
Před zákrokem jsem se samozřejmě hrozně bála, nakonec mě ale celý zákrok moc mile překvapil, byl velmi rychlý, personál Evropské oční kliniky Lexum je úžasně příjemný a profesionální a nejvíc mě udivilo, že už v ten den jsem viděla. Spolužáci i ostatní lidé v mém okolí si hned všimli, že brýle nenosím. Většina z nich do té doby ani netušila, že je takový zákrok vůbec možný… 
Za všechno ještě jednou moc děkuji…

Své zážitky z operace na Evropské oční klinice Lexum jsem popsal i v pořadu ČT Diagnóza. První problémy se zrakem přišly s pubertou a s dospíváním. 
Dlouho se mi to dařilo před doktory skrývat, protože jsem měl problémy nejprve jen s pravým okem. Když na to přišlo, při vyšetření jsem švindloval a zachraňoval to levým okem tak, že jsem ho zakrýval méně než jsem měl. Pak už to ale tajit nešlo, protože jsem začal nakonec mít problémy i s levým okem. 
Od takových 15 nebo 16 let jsem tedy začal nosit brýle. Musel jsem je nosit i při sportu, protože jezdit na kole bez brýlí by bylo dost nebezpečné. Pak jsem chvíli nosil čočky, ale zjistilo se, že mým vlastním čočkám nevyhovují. Navíc se pak v pozdějších letech přidal ještě astigmatismus a ani v brýlích jsem neviděl úplně ostře. No a při mém povolání, kdy je při zprávách potřeba zvládnout čtecí zařízení, z toho byly jen samé problémy. 
Průběh operace jsem rozhodně čekal mnohem komplikovanější, myslel jsem, že mě to bude bolet, ale vlastně nejméně příjemné je fixování oka. Člověk je tak zvědavý na to, jak to bude probíhat a všechny ty jednotlivé úkony sleduje, že než se vzpamatuje, je všechno hotové. Na laserové operaci oka je pozoruhodné, že vás okamžitě po zákroku přimějí, abyste vstal a otevřel oči, přestože je instinktivně držíte zavřené. Ten dojem je obrovský, najednou skutečně vidíte se vším všudy. 
Dnes už pracuji a žiji úplně bez brýlí. Zpočátku, s ohledem na image, jsem nosil brýle bez dioptrických skel, ovšem upustil jsem od toho asi po týdnu a i dnes se obejdu úplně bez jakýchkoliv brýlí či čoček.

Je to super pocit, vidím jako rys. A dnes jsem úplně ok. Díky! (druhý den po zákroku - pozn.) 
Neustále nošení brýlí a jejich rozsedávání v autě mě nutilo najít řešení, které by mi přineslo větší komfort. Dříve, když jsem ještě aktivně sportoval, jsem se snažil neustále přivírat oči, abych viděl ostře. Některé disciplíny desetiboje jsem běhal tak trochu po paměti (odrazové prkno při skoku dalekém nebo překážky). 
Nejprve jsem se zajímal o kontaktní čočky, ale pak jsem se setkal s kámošema, kteří si nemohli vynachválit ostrý zrak po laserové operaci. Všichni tři podstoupili zákrok na Evropské oční klinice Lexum, proto jsem operaci podstoupil právě tam. 
Po operaci jsem byl v šoku hlavně nad rychlostí, s jakou jsem začal viděl ostře. Prakticky již druhý den po zákroku jsem neměl žádné potíže a viděl jsem jako rys i předposlední řádek na čtecí tabulce. Operaci doporučuji každému, komu vadí nošení brýlí - těch pár minut za to stojí. 
Nyní jsem začal opět sportovat a je paradoxem, že v některých disciplínách mám stejnou výkonnost, jako v roce 1992, kdy jsem vyhrál Olympijský desetiboj (vrh koulí, skok o tyči). Rád bych v roce 2005 vyhrál veteránské mistrovství světa v desetiboji. Vlastně - i při sportovním tréninku si užívám pohybu bez brýlí!

Brýle jsem nosila už od šesté třídy. Pak jsem asi deset let nosila kontaktní čočky, se kterými jsem ale nakonec začala mít veliké problémy. 
O operaci očí jsem sice přemýšlela už dlouho, ale neměla jsem čas odjet zpět na Slovensko, abych zákrok podstoupila. 
Oční lékař mi operaci doporučil na Evropské oční klinice Lexum, protože to bylo, s ohledem na problémy s čočkami a mou profesi, jediné řešení. Zpočátku jsem se hrozně bála, ale pak, v okamžiku, kdy jsem se pevně rozhodla, strach přešel. Hned po operaci jsem viděla - to byl super zážitek. Pak už jsem jen kapala kapičky. 
Rozhodně to za to ale stojí. Od zákroku jsem k vám doporučila už minimálně čtyři další známé.

Již záhy po čtyřicítce jsem se stal bezmocnou obětí zlomyslných typografů. Do té doby mi můj zrak mohl oprávněně závidět nejeden rys ostrovid. A najednou byla všechna ta písmenka menší a menší a mé paže při čtení kratší a kratší. Odbojní typografové navíc zcela zlovolně odmítli můj návrh, aby na všechny ty knížky, noviny a časopisy používali pouze velikost palcových titulků. Nakonec mi nezbylo, než se odevzdat do laskavé péče paní oční lékařky. 
Nikdy bych netušil, jaký zázrak dokáží pouhá dvě sklíčka fešáckých brýlí. Pravda, jak šel čas, bylo nutné nahrazoval je sklíčky stále baculatějšími a baculatějšími...
S postupujícím věkem mi však i ten vzdálenější svět začal pozvolna připadat nějak matnější. Před rokem mi moje milá očařka v jedné z našich důvěrných chvilek trávených společně v potemnělé ordinaci vyjevila krutou pravdu. Ani ta nejbaculatější sklíčka už nic nespraví, ty oči by prý potřebovaly důkladnou generálku. Bylo mi jasné (to jediné jsem viděl skutečně jasně!), že tím zřejmě nemá na mysli nějakou ambiciózní vojandu, která to dotáhla až do generálské hodnosti. Prý se mi tam rozjíždí docela slušný zákal, ať jsem rád, že pouze šedý, ale operace mne stejně nemine. Paní doktorka mi snad promine, ale v tu chvíli jsem děkoval Bohu, že se jmenuje Šedová a ne třeba Zelená. Glaukom by byl určitě horší! Přesto jsem vzdoroval ještě dalšího téměř ¾ roku. Až letos v lednu jsem rezignoval.
Vybaven patřičným doporučením vydal jsem se směr oční klinika. Cornea Lexum, cosi mi ten název říkal, dokonce jsem poznal pár podobně postižených, kteří si tamní péči nemohli vynachválit. Lhal bych ale, že bych se vysloveně těšil. 
První šok jsem utrpěl již při vstupním vyšetření. Chvíli jsem váhal, zda nemám utéct. Jako správně protřelý pacient a znalec poměrů našeho zdravotnictví, jsem měl nutkavý pocit, že jsem zabloudil někam, kam opravdu nepatřím. Již samo prostředí připomínalo spíše dobře zavedenou advokátní kancelář nebo recepci nějaké renomované společnosti. Stejně tak jednání všech, s nimiž jsem tehdy přišel do styku. Naštěstí se mne ujala laskavá recepční, takže z mého útěku rychle sešlo. 
Navyklý na přístrojové vybavení mnoha ordinací, kde jsem míval intenzivní dojem, že jsem právě omylem zabloudil do technického na výstavku počátků medicíny, zíral jsem na všechen ten moderní Houston trochu jak Alenka v říši divů. Vlídná sestřička mne doprovázela od jednoho rafinovaného udělátka ke druhému, vše pak vyvrcholilo příjemným „potlachem“ u pana doktora. Nejenže působil velice kompetentně, ale trpělivě mi také vysvětlil vše, co mne čeká a nemine. Po příjemně prožité půlhodince jsem odcházel vybaven termíny operací – nejprve prý oko pravé a téměř přesně po měsíci levé. 
Možná pro kontrast jsem pak musel absolvovat příslušná předoperační vyšetření na běžné poliklinice. Ta mne rychle vrátila opět na zem a do reality. Poctivě jsem si vše vyčekal, včetně herecké etudy obstarožní sestřičky, tážící se dosti nahlas mého spolupacienta, zda „je blbej nebo jen neumí číst“. Dovolil si opravdu hodně – zaklepal na ordinaci před kterou (pro něj nešťastnou shodou okolností) zrovna nikdo nečekal.
Nakonec se tedy přiblížil onen toužebně a zároveň s obavami očekávaný den „D“. Vybaven vším potřebným, dostavil jsem se na adresu Cornea Lexum – operační sály. Hned u recepce mne čekal další šok. Chvíli jsem lehce zaváhal, zda tam náhodou neprobíhá nějaké předkolo soutěže Miss ČR. Proč by ale ode mne ty krásné a sympatické budoucí Missky vyžadovaly lékařské zprávy a vlídně mne doprovázely do jakési „přípravny“!?
Dalších pár desítek minut jsem prožil v příjemné společnosti několika podobně postižených spoluobčanů. Jen občas k nám zavítala víla v bílém. Tu do očka kápla, tam kápla a zas se kamsi vytratila. Sem tam také přivedla nějakého toho odoperance. Člověk by čekal zesinalé jednooké oběti, namísto nich však přicházeli mužíci v nejlepším rozmaru. Nebýt flastrů přes oko, nikdy bych nevěřil, že se právě vrátili – nikoli z Pražského hradu, ale přímo z operačního sálu.
V pravý čas došla řada i na mne. Pan doktor anesteziolog, mi laskavě sdělil, že pro něj bude radostí mne celým zákrokem doprovázet. Pak se mnou chvíli pohovořil i pan chirurg. Záhy jsem pochopil, že právě do jeho rukou se za chvíli svěřím. Nutno přiznat, že se mi dost ulevilo. Nejenže to byl sympaťák, navíc působil velice kompetentně. Doopravdy mne „dostal“ i svou schopností situaci odlehčit kapkou humoru (ani se nedivím, že jsem mu v tom apartním čepečku připomínal Usáma bin Ládina, oceňoval jsem, že si to nenechal pro sebe). 
Těžko říct, jak dlouho jsem se pak povaloval na operačním lůžku. Snad 10, možná 15 minut, nevím. Po celou tu dobu jsem si s panem doktorem povídal a stále čekal, až se začne konečně něco dít. Jako vděčný divák seriálů z lékařského prostředí jsem téměř postrádal dramatické situace a výkřiky typu „rychle, ztrácíme ho!“. Jen asi dvakrát mne pan doktor přemlouval, že teď to trochu zatlačí. Možná ano, jen nevím koho, mne tedy rozhodně ne.
Hned na místě jsem dostal do ruky „Operační protokol“, z něhož jsem pochopil hlavně rubriku „Průběh operace: bez komplikací“. Ostatní mi pan doktor vysvětlil a pozval mne na druhý den na jakousi kontrolu. Už před ní si prý ale mohu ten obvaz sundat.
Jak řekl, tak jsem i učinil. Možná dost nerozvážně. První co jsem tím novým okem uviděl, byla totiž má vlastní žena. Najednou vám byla taková nějaká hezčí, hlavně jasnější a barevnější, než jsem ji pamatoval. Pro jistotu jsem na ni juknul i tím dosud neodoperovaným – ano, bezesporu to byla ona. 
Znalý základů psychologie se teď jen děsím, zda u mne nenastal jev zvaný vtisk, anglicky též imprinting. Dle něj i hloupé kuře prý dlouho běhá za prvním pohybujícím se objektem, který poté co prohlédne spatří. Má-li štěstí, je to kvočna, horší je, pokud se mu před očkama míhne hospodářova holinka, nechci domyslet, kdyby to byl Balt Orient Expres. To by se asi brzy uštvalo!
Vlastní kontrola druhý den už byla opravdu pouze velice příjemná společenská událost. Vše je prý OK, za týden ať se jdu pochlubit své paní oční, jak se to panu doktorovi podařilo. Nemám prý teď tahat nic těžkého (hurá, ani nákupy!), nemám se příliš ohýbat (konečně se nebudu muset před svou milovanou spolubydlící pohybovat neustále v hlubokém předklonu!). Také prašné prostředí nebude zatím pro mne to pravé (mohu tedy dokonce odmítnout její oblíbené nedělní výlety do nedaleké cementárny!). Jinak ale smím prý celkem vše. Od čtení, přes televizi, až po běžné úkony.

Od operace neuběhlo ještě ani 22 hodin a já už byl zas u svého pracovního stolu. Svět dostal úplně jiné rozměry a především barvy. Najednou zas bílá bílá byla! Co, byla! Ona je! Rys ostrovid už zas bledne závistí, stejně tak řada mých pracně mžourajících bližních. Také paní doktorové na očním jsem se při dnešní kontrole líbil. Tedy, já asi ne, což nakonec snadno pochopíte z připojené fotografie, ale moje pravé oko ano.
Od zítřka za tři týdny dojde i na levé. Opravdu prvně v životě se k nějakým lékařům skutečně těším! K těm, kteří pod tajuplnou šifrou Cornea Lexum dělají zázraky doslova na počkání. Děkuji!

V šesté třídě základní školy jsem inkasovala horší známky z matematiky. Důvodem bylo často chybně opsané zadání. Prostě jsem napsala osmičku místo šestky. Najednou jsem měla všechny fotografie z mého nového fotoaparátu rozmazané. Optika fotoaparátu byla v pořádku, mé oči ne. Takže přišly na řadu brýle. Nejdříve půl dioptrie, pak jedna, dvě… Nutno říci, že čtení pod přikrývkou do čtyř hodin do rána, studium skript do stejných ranních hodin a sezení u počítače zřejmě udělalo také své. 
Život s brýlemi šel dál. Znáte to. V zimě stále zamlžené, v létě vařící, otlačený nos, do sauny nemožné a to nemluvím o situaci, kdy Vám na ně někdo šlápne a zítra máte dělat státnice. 
V roce 1999 jsem se po operaci páteře ocitla na vozíku. No, není moc fajn, když ležíte na JIP a nepřečtete jmenovky ošetřujících sestřiček, nerozeznáte dobře kontury obličeje lékaře. Takže moje první přání, na tehdy ještě budoucího manžela, bylo - přines mi brýle! 
Postupně jsem i jako vozíčkářka navlékla na prst zlatý kroužek a našla práci. Také jsem se vrátila k mé lásce - závodnímu plavání. Dva roky po operaci jsem na mistrovství světa v Argentině zaplavala nový světový rekord na 50 m znak. Nevěděla jsem to do chvíle, kdy mi to řekl až na břehu trenér. Na výsledky na světelné tabuli jsem totiž neviděla. 
Před třemi lety se mi narodil syn. To nejúžasnější na světě. Ale moc jsem neviděla jeho první chvilky. Podařilo se mi sice přemluvit jednoho anesteziologa, aby mi podal anestezii do páteře a já tak mohla být v okamžiku jeho narození při vědomí, ale už mi při císařském řezu nedovolil mít dioptrické brýle, ale pouze ty kyslíkové. A tak mi první pohled na ten zázrak rozmazávaly nejen slzy štěstí. 
Čtyři měsíce po porodu jsem vyhrála paralympiádu. Za další dva roky jsem z mistrovství světa v jihoafrickém Durbanu dovezla jednu zlatou, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. Tam se mi s brýlemi přihodila další nehoda. Při jediném koupání v moři přišla dvoumetrová vlna a mé nové brýle za 5.500,- Kč mi vzala (pro porovnání - výše mého plného invalidního důchodu činí 7.000,- Kč). Zachránila mě spoluplavkyně, která měla dioptrické i sluneční brýle a na celé mistrovství mi je půjčila. Měla méně dioptrií než já, ale viděla jsem stoupat českou vlajku… 
Po návratu z mistrovství jsem se rozhodla, že až pořídíme jiné auto a dostavíme dům, budeme šetřit a nechám si oči odoperovat. I manžel to vzal za své a brzy jsem mohla podstoupit vyšetření na Evropské oční klinice Lexum. 
Při mé první návštěvě mě příjemně překvapilo prostředí kliniky. Ochota a rychlost lékařů, sester, optometristů… Prošla jsem velice důkladným vyšetřením očí. Trvalo prakticky tři hodiny a to jsem šla doslova od dveří ke dveřím. MUDr. Schwarzová mi navrhla typ operace a vysvětlila postup zákroku, průběh pooperačního hojení, případné komplikace. 
Protože trpím revmatoidní arthritidou, při které se mohou vyskytovat oční komplikace, ještě jsem absolvovala vyšetření přímo u prof. MUDr. Filipce, CSc., který mě vyšetřil, operaci odsouhlasil a také provedl. Z operace jsem strach neměla. 
Nástup byl stanoven na 22. března 2007 ve 12.50. Sestřičky byly úžasné, příprava k operaci probíhala rychle a v pohodě. Manžel čekal v čekárně a byl asi ze všech nejvíce nervózní, protože se o mě hodně bojí. Já jsem se nebála skoro vůbec, věděla jsem, že se svěřuji rukám toho nejpovolanějšího týmu a čekání v tmavší místnosti mi připomínalo prostředí call roomu na světových závodech, kde strávíte i přibližně dlouhou dobu. Pak už jsem šla přímo na předsálí, kde mě zbavil posledního zbytku obav nejen charismatický prof. MUDr. Filipec, CSc., ale i plyšový pejsek Lexík. Uložila jsem se, dívala se do červeného světla, občas to trochu zatlačilo, pak jsem svým okem pozorovala, jak mi chirurgovy nástroje doslova tančí po oku (samozřejmě, že jsem nic necítila) a totéž se dělo i s druhým okem. Celý zákrok netrval ani čtvrt hodiny a byl pro mě velikým zážitkem. Ještě větší zážitek byl, když jsem vstala a sedla si do vozíku, že OSTŘE VIDÍM. Bála jsem se o tom začít mluvit, abych to nezakřikla. 
Jak se cítím dnes? Byla jsem tak nadšená, že konečně vidím bez brýlí, že jsem se musela hodně ovládat, abych nahlas nečetla všechna dálniční návěstí. Jediným nepříjemným pocitem byl tlak a trochu škrábání, asi jako když vám do očí spadne řasa. Po úplném odeznění anestezie mi oči začaly hodně slzet, ale vzala jsem si lék a do čtvrt hodiny bylo i po této malé nepříjemnosti. O půl desáté jsem se dívala na můj oblíbený seriál. Druhý den jsem absolvovala kontrolní vyšetření, které bylo v pořádku a na další kontrolu jedu až v půlce dubna. 
V pondělí jsem nastoupila do práce, jen jsem si upravila stůl - posunula jsem si dál monitor, sešity na objednávky - PO TOLIKA LETECH JSEM NEMUSELA ČÍST S NOSEM NA PAPÍŘE! 
Těším se na to, až budu plavat na otevřené vodě a uvidím bóje a nebudu muset spoléhat na doprovodnou loď. A nemůžu se dočkat, až budu svému synovi ukazovat bez brýlí za letní noci Velký vůz…

Odmalička jsem brýle nenáviděl. Ti, co je musí nosit, ví, jaká je to otrava. Při koncertě jsou zvlášť na obtíž. Od operace jsem je nenasadil. Je to asi takový pocit, jako kdyby člověk chodil s holí a najednou se obejde bez ní. Jsem absolutně spokojen.

Je to naprosto perfektní. Díky zákroku se cítím úplně skvěle. Od té doby vidím bez problémů. Vlastně kdykoliv o vás mluvím, všude Evropskou oční kliniku Lexum jen chválím. A jak už jsem řekla, cítím se skvěle a všechno je v nejlepším pořádku. 
Ne často chodím bez brýlí, ale ráno, když se probudím, nemusím hledat brýle, abych se z postele koukla, jak rostou kytičky. Já v i d í m tak, jak jsem nikdy předtím neviděla. Po naprosto nádherné, rychlé a absolutně bezbolestné operaci, která byla nutná, protože jsem měla šedý zákal. Voperované čočky, jak říkala paní doc. Baráková,CSc. jsou tak trvanlivé, že si nechám udělat do rakve okýnko, abych si je užila i v posmrtném životě. 
Ale bez legrace, už jsem několikrát v rámci mých divadelních aktivit v Divadle Bez Zábradlí hrála zcela bez brýlí a natočila jsem jeden celý díl pořadu pana Jiřího Krampola "Nikdo není dokonalý na cestách", zcela bez brýlí. 
Kartářka mi v dětství řekla, že budu nejslavnější, až sundám brýle, takže ten čas, díky vám, pravděpodobně, nastal. Děkuju z celého srdce.

Jsem rád, že jsem se rozhodl a operaci podstoupil. Nasazovat si každé ráno čočky nebo nosit brýle není zrovna pohodlné, takhle mi odpadne spousta starostí. 
Operace na Evropské oční klinice Lexum byla úplně v pohodě, překvapilo mě, že to bylo rychlé, jednoduché a nebolelo to.

Měl jsem slabou vadu, jen jednu a jednu a půl dioptrie na dálku. Ale v přírodě je i ta jedna dioptrie velmi potřebná. Na cesty džunglí jsem nikdy nenašel vhodné brýle, které vydrží všechny nástrahy divočiny, abych nemusel řešit jejich ztrátu nebo utopení. 
Operace na Evropské oční klinice Lexum mi moc pomohla v mém řemesle, v bezpečnosti, rozeznat lidskou tvář na dálku je velmi důležité, a to jsem dřív nemohl. Brýle mi ubíraly potřebné vteřiny a minuty, které mám teď po operaci navíc.

Měla jsem devět dioptrií a bez brýlí jsem byla úplně vyřízená. Jednou mi je na začátku dovolené odnesla mořská vlna (byla jsem nucena v nich totiž i plavat, abych si byla stoprocentně jistá, kde je břeh) a zbývajících deset dní mě musela neustále doprovázet kamarádka. Po operaci na Evropské oční klinice Lexum už do vody v brýlích nemusím. Všechno vidím!

Evropskou oční kliniku Lexum jsem si vybral na doporučení přátel, kteří zde již zákrok absolvovali (mimo jiné Jana Hřebejka). 
Z mého laického pohledu proběhla operace nečekaně rychle a samozřejmě zcela bezbolestně, pooperační drobné nepříjemnosti (silné slzení a pálení v očích) během několika hodin postupně odezněly. Rekonvalescence probíhala bez nejmenších komplikací.
Celkově bych rád ocenil příjemné prostředí kliniky, a především vysoce profesionální, ale zároveň lidský přístup lékařů a sester.

Rozhodujícím impulsem pro podstoupení zákroku bylo konstatování mého očního lékaře, že mám pokročilý stupeň vaskularizace. K tomuto stavu údajně došlo dlouhodobým nošením kontaktních čoček. Protože jsem byl cca 25 let zvyklý na tento „komfort vidění“, dioptrické brýle mi nikdy neumožnily normální vidění a tak nic jiného nezbývalo, než vzniklou situaci řešit operativně. 
Díky internetu a následně po několika telefonátech s očními lékaři z různých klinik v ČR jsem si vybral Evropskou oční kliniku LEXUM se sídlem v Brně. Bezprostředně po zákroku byly moje pocity přesně takové, jaké mi popisoval operatér před samotným výkonem. Toto je dle mého názoru nejdůležitější fáze z celého procesu, neboť strach má opravdu každý. I já jsem pečlivě pročítal vyjádření pacientů po zákroku a uklidňoval jsem se odbornými informacemi, které jsem dostal od budoucího operatéra. 
Doporučuji všem nerozhodným uchazečům, aby se při předoperačním vyšetření nebáli se zeptat a nechali si vysvětlit veškeré svoje dotazy. Odborný tým je na to připraven. Trpělivě, srozumitelně a s velkým porozuměním vše rád vysvětlí. Mohu všem vzkázat, že vlastní zákrok je doopravdy bezbolestný. Ostré vidění „mých nových očí“ se dostavilo druhý den ráno. Byl jsem jak znovuzrozen. Je to nádherný pocit a pohled na okolní svět. 
S péčí na EOK LEXUM BRNO jsem byl velice spokojený. Ochota všech zaměstnanců a profesionální přístup doktorů byly nad mé očekávání. Už dnes vím, že všichni moji blízcí, kolegové s oční vadou si vyberou k zákroku LEXUM BRNO. Na závěr bych rád poděkoval operatérovi MUDr. J. Ventrubovi, Ph.D.

Podstoupila jsem u Vás zákrok LASIK k odstranění mé krátkozrakosti. Ráda bych tímto poděkovala celému týmu LEXUMu v Ostravě za naprosto profesionálně odvedenou práci, vstřícné, ochotné a milé jednání. Byla a jsem naprosto spokojená, zákrok byl bez jakýchkoliv komplikací a díky přístupu celého týmu bez obav a jakéhokoliv strachu z mé strany. Vaši kliniku budu rozhodně doporučovat a přeji mnoho dalších úspěchů a spokojených pacientů.