Po dlouhém váhání jsem se rozhodl k operaci krátkozrakosti na Evropské oční klinice Lexum, na kterou jsem měl jen ty nejlepší reference. Měl jsem strach, protože mě oči "živí" a protože jako lékař si dovedu představit možné komplikace. Všechny mé obavy byly liché. 
Ambulantní vyšetření i samotný zákrok provedený paní prim. MUDr. Holubovou byl naprosto perfektní a již druhý den po operaci jsem se zapojil do běžného pracovního procesu. Děkuji touto cestou všem, kteří se na Evropské oční klinice Lexum na mém léčení podíleli.

Jeden z prvních pacientů Evropské oční kliniky Lexum, který se podrobil refrakčnímu zákroku na femsekundovém laseru. Se svým zrakem i průběhem celé léčby na Evropské oční klinice Lexum jsem velmi spokojen a opět se vrhnul do přípravy nových skladeb. 

Před zákrokem jsem měla 3,5 dioptrie. S brýlemi se tento sport nedá provozovat vůbec, proto jsem musela nosit kontaktní čočky. Když jsem si čočky na trénink náhodou zapomněla, neviděla jsem vůbec nic, takže je jasné, že teď bez dioptrií je to úplně nejlepší. 
Před zákrokem jsem se samozřejmě hrozně bála, nakonec mě ale celý zákrok moc mile překvapil, byl velmi rychlý, personál Evropské oční kliniky Lexum je úžasně příjemný a profesionální a nejvíc mě udivilo, že už v ten den jsem viděla. Spolužáci i ostatní lidé v mém okolí si hned všimli, že brýle nenosím. Většina z nich do té doby ani netušila, že je takový zákrok vůbec možný… 
Za všechno ještě jednou moc děkuji…

Své zážitky z operace na Evropské oční klinice Lexum jsem popsal i v pořadu ČT Diagnóza. První problémy se zrakem přišly s pubertou a s dospíváním. 
Dlouho se mi to dařilo před doktory skrývat, protože jsem měl problémy nejprve jen s pravým okem. Když na to přišlo, při vyšetření jsem švindloval a zachraňoval to levým okem tak, že jsem ho zakrýval méně než jsem měl. Pak už to ale tajit nešlo, protože jsem začal nakonec mít problémy i s levým okem. 
Od takových 15 nebo 16 let jsem tedy začal nosit brýle. Musel jsem je nosit i při sportu, protože jezdit na kole bez brýlí by bylo dost nebezpečné. Pak jsem chvíli nosil čočky, ale zjistilo se, že mým vlastním čočkám nevyhovují. Navíc se pak v pozdějších letech přidal ještě astigmatismus a ani v brýlích jsem neviděl úplně ostře. No a při mém povolání, kdy je při zprávách potřeba zvládnout čtecí zařízení, z toho byly jen samé problémy. 
Průběh operace jsem rozhodně čekal mnohem komplikovanější, myslel jsem, že mě to bude bolet, ale vlastně nejméně příjemné je fixování oka. Člověk je tak zvědavý na to, jak to bude probíhat a všechny ty jednotlivé úkony sleduje, že než se vzpamatuje, je všechno hotové. Na laserové operaci oka je pozoruhodné, že vás okamžitě po zákroku přimějí, abyste vstal a otevřel oči, přestože je instinktivně držíte zavřené. Ten dojem je obrovský, najednou skutečně vidíte se vším všudy. 
Dnes už pracuji a žiji úplně bez brýlí. Zpočátku, s ohledem na image, jsem nosil brýle bez dioptrických skel, ovšem upustil jsem od toho asi po týdnu a i dnes se obejdu úplně bez jakýchkoliv brýlí či čoček.

Je to super pocit, vidím jako rys. A dnes jsem úplně ok. Díky! (druhý den po zákroku - pozn.) 
Neustále nošení brýlí a jejich rozsedávání v autě mě nutilo najít řešení, které by mi přineslo větší komfort. Dříve, když jsem ještě aktivně sportoval, jsem se snažil neustále přivírat oči, abych viděl ostře. Některé disciplíny desetiboje jsem běhal tak trochu po paměti (odrazové prkno při skoku dalekém nebo překážky). 
Nejprve jsem se zajímal o kontaktní čočky, ale pak jsem se setkal s kámošema, kteří si nemohli vynachválit ostrý zrak po laserové operaci. Všichni tři podstoupili zákrok na Evropské oční klinice Lexum, proto jsem operaci podstoupil právě tam. 
Po operaci jsem byl v šoku hlavně nad rychlostí, s jakou jsem začal viděl ostře. Prakticky již druhý den po zákroku jsem neměl žádné potíže a viděl jsem jako rys i předposlední řádek na čtecí tabulce. Operaci doporučuji každému, komu vadí nošení brýlí - těch pár minut za to stojí. 
Nyní jsem začal opět sportovat a je paradoxem, že v některých disciplínách mám stejnou výkonnost, jako v roce 1992, kdy jsem vyhrál Olympijský desetiboj (vrh koulí, skok o tyči). Rád bych v roce 2005 vyhrál veteránské mistrovství světa v desetiboji. Vlastně - i při sportovním tréninku si užívám pohybu bez brýlí!

Brýle jsem nosila už od šesté třídy. Pak jsem asi deset let nosila kontaktní čočky, se kterými jsem ale nakonec začala mít veliké problémy. 
O operaci očí jsem sice přemýšlela už dlouho, ale neměla jsem čas odjet zpět na Slovensko, abych zákrok podstoupila. 
Oční lékař mi operaci doporučil na Evropské oční klinice Lexum, protože to bylo, s ohledem na problémy s čočkami a mou profesi, jediné řešení. Zpočátku jsem se hrozně bála, ale pak, v okamžiku, kdy jsem se pevně rozhodla, strach přešel. Hned po operaci jsem viděla - to byl super zážitek. Pak už jsem jen kapala kapičky. 
Rozhodně to za to ale stojí. Od zákroku jsem k vám doporučila už minimálně čtyři další známé.

V šesté třídě základní školy jsem inkasovala horší známky z matematiky. Důvodem bylo často chybně opsané zadání. Prostě jsem napsala osmičku místo šestky. Najednou jsem měla všechny fotografie z mého nového fotoaparátu rozmazané. Optika fotoaparátu byla v pořádku, mé oči ne. Takže přišly na řadu brýle. Nejdříve půl dioptrie, pak jedna, dvě… Nutno říci, že čtení pod přikrývkou do čtyř hodin do rána, studium skript do stejných ranních hodin a sezení u počítače zřejmě udělalo také své. 
Život s brýlemi šel dál. Znáte to. V zimě stále zamlžené, v létě vařící, otlačený nos, do sauny nemožné a to nemluvím o situaci, kdy Vám na ně někdo šlápne a zítra máte dělat státnice. 
V roce 1999 jsem se po operaci páteře ocitla na vozíku. No, není moc fajn, když ležíte na JIP a nepřečtete jmenovky ošetřujících sestřiček, nerozeznáte dobře kontury obličeje lékaře. Takže moje první přání, na tehdy ještě budoucího manžela, bylo - přines mi brýle! 
Postupně jsem i jako vozíčkářka navlékla na prst zlatý kroužek a našla práci. Také jsem se vrátila k mé lásce - závodnímu plavání. Dva roky po operaci jsem na mistrovství světa v Argentině zaplavala nový světový rekord na 50 m znak. Nevěděla jsem to do chvíle, kdy mi to řekl až na břehu trenér. Na výsledky na světelné tabuli jsem totiž neviděla. 
Před třemi lety se mi narodil syn. To nejúžasnější na světě. Ale moc jsem neviděla jeho první chvilky. Podařilo se mi sice přemluvit jednoho anesteziologa, aby mi podal anestezii do páteře a já tak mohla být v okamžiku jeho narození při vědomí, ale už mi při císařském řezu nedovolil mít dioptrické brýle, ale pouze ty kyslíkové. A tak mi první pohled na ten zázrak rozmazávaly nejen slzy štěstí. 
Čtyři měsíce po porodu jsem vyhrála paralympiádu. Za další dva roky jsem z mistrovství světa v jihoafrickém Durbanu dovezla jednu zlatou, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. Tam se mi s brýlemi přihodila další nehoda. Při jediném koupání v moři přišla dvoumetrová vlna a mé nové brýle za 5.500,- Kč mi vzala (pro porovnání - výše mého plného invalidního důchodu činí 7.000,- Kč). Zachránila mě spoluplavkyně, která měla dioptrické i sluneční brýle a na celé mistrovství mi je půjčila. Měla méně dioptrií než já, ale viděla jsem stoupat českou vlajku… 
Po návratu z mistrovství jsem se rozhodla, že až pořídíme jiné auto a dostavíme dům, budeme šetřit a nechám si oči odoperovat. I manžel to vzal za své a brzy jsem mohla podstoupit vyšetření na Evropské oční klinice Lexum. 
Při mé první návštěvě mě příjemně překvapilo prostředí kliniky. Ochota a rychlost lékařů, sester, optometristů… Prošla jsem velice důkladným vyšetřením očí. Trvalo prakticky tři hodiny a to jsem šla doslova od dveří ke dveřím. MUDr. Schwarzová mi navrhla typ operace a vysvětlila postup zákroku, průběh pooperačního hojení, případné komplikace. 
Protože trpím revmatoidní arthritidou, při které se mohou vyskytovat oční komplikace, ještě jsem absolvovala vyšetření přímo u prof. MUDr. Filipce, CSc., který mě vyšetřil, operaci odsouhlasil a také provedl. Z operace jsem strach neměla. 
Nástup byl stanoven na 22. března 2007 ve 12.50. Sestřičky byly úžasné, příprava k operaci probíhala rychle a v pohodě. Manžel čekal v čekárně a byl asi ze všech nejvíce nervózní, protože se o mě hodně bojí. Já jsem se nebála skoro vůbec, věděla jsem, že se svěřuji rukám toho nejpovolanějšího týmu a čekání v tmavší místnosti mi připomínalo prostředí call roomu na světových závodech, kde strávíte i přibližně dlouhou dobu. Pak už jsem šla přímo na předsálí, kde mě zbavil posledního zbytku obav nejen charismatický prof. MUDr. Filipec, CSc., ale i plyšový pejsek Lexík. Uložila jsem se, dívala se do červeného světla, občas to trochu zatlačilo, pak jsem svým okem pozorovala, jak mi chirurgovy nástroje doslova tančí po oku (samozřejmě, že jsem nic necítila) a totéž se dělo i s druhým okem. Celý zákrok netrval ani čtvrt hodiny a byl pro mě velikým zážitkem. Ještě větší zážitek byl, když jsem vstala a sedla si do vozíku, že OSTŘE VIDÍM. Bála jsem se o tom začít mluvit, abych to nezakřikla. 
Jak se cítím dnes? Byla jsem tak nadšená, že konečně vidím bez brýlí, že jsem se musela hodně ovládat, abych nahlas nečetla všechna dálniční návěstí. Jediným nepříjemným pocitem byl tlak a trochu škrábání, asi jako když vám do očí spadne řasa. Po úplném odeznění anestezie mi oči začaly hodně slzet, ale vzala jsem si lék a do čtvrt hodiny bylo i po této malé nepříjemnosti. O půl desáté jsem se dívala na můj oblíbený seriál. Druhý den jsem absolvovala kontrolní vyšetření, které bylo v pořádku a na další kontrolu jedu až v půlce dubna. 
V pondělí jsem nastoupila do práce, jen jsem si upravila stůl - posunula jsem si dál monitor, sešity na objednávky - PO TOLIKA LETECH JSEM NEMUSELA ČÍST S NOSEM NA PAPÍŘE! 
Těším se na to, až budu plavat na otevřené vodě a uvidím bóje a nebudu muset spoléhat na doprovodnou loď. A nemůžu se dočkat, až budu svému synovi ukazovat bez brýlí za letní noci Velký vůz…

Odmalička jsem brýle nenáviděl. Ti, co je musí nosit, ví, jaká je to otrava. Při koncertě jsou zvlášť na obtíž. Od operace jsem je nenasadil. Je to asi takový pocit, jako kdyby člověk chodil s holí a najednou se obejde bez ní. Jsem absolutně spokojen.

Jsem rád, že jsem se rozhodl a operaci podstoupil. Nasazovat si každé ráno čočky nebo nosit brýle není zrovna pohodlné, takhle mi odpadne spousta starostí. 
Operace na Evropské oční klinice Lexum byla úplně v pohodě, překvapilo mě, že to bylo rychlé, jednoduché a nebolelo to.

Měl jsem slabou vadu, jen jednu a jednu a půl dioptrie na dálku. Ale v přírodě je i ta jedna dioptrie velmi potřebná. Na cesty džunglí jsem nikdy nenašel vhodné brýle, které vydrží všechny nástrahy divočiny, abych nemusel řešit jejich ztrátu nebo utopení. 
Operace na Evropské oční klinice Lexum mi moc pomohla v mém řemesle, v bezpečnosti, rozeznat lidskou tvář na dálku je velmi důležité, a to jsem dřív nemohl. Brýle mi ubíraly potřebné vteřiny a minuty, které mám teď po operaci navíc.

Měla jsem devět dioptrií a bez brýlí jsem byla úplně vyřízená. Jednou mi je na začátku dovolené odnesla mořská vlna (byla jsem nucena v nich totiž i plavat, abych si byla stoprocentně jistá, kde je břeh) a zbývajících deset dní mě musela neustále doprovázet kamarádka. Po operaci na Evropské oční klinice Lexum už do vody v brýlích nemusím. Všechno vidím!

Evropskou oční kliniku Lexum jsem si vybral na doporučení přátel, kteří zde již zákrok absolvovali (mimo jiné Jana Hřebejka). 
Z mého laického pohledu proběhla operace nečekaně rychle a samozřejmě zcela bezbolestně, pooperační drobné nepříjemnosti (silné slzení a pálení v očích) během několika hodin postupně odezněly. Rekonvalescence probíhala bez nejmenších komplikací.
Celkově bych rád ocenil příjemné prostředí kliniky, a především vysoce profesionální, ale zároveň lidský přístup lékařů a sester.

Podstoupila jsem u Vás zákrok LASIK k odstranění mé krátkozrakosti. Ráda bych tímto poděkovala celému týmu LEXUMu v Ostravě za naprosto profesionálně odvedenou práci, vstřícné, ochotné a milé jednání. Byla a jsem naprosto spokojená, zákrok byl bez jakýchkoliv komplikací a díky přístupu celého týmu bez obav a jakéhokoliv strachu z mé strany. Vaši kliniku budu rozhodně doporučovat a přeji mnoho dalších úspěchů a spokojených pacientů.

Ozvala se nám paní Věra Kosinerová, která podstoupila laserový zákrok před 17 lety jako jedna z úplně prvních pacientek oční kliniky Lexum. K zákroku se odhodlala, protože ji brýle opravdu obtěžovaly, byly těžké a silné (-8Dpt), žádná tenčená skla a hezké obroučky, prostě ošklivé. Jak sama říká: „Vadily mi při sportu i při běžné činnosti, mlžily se a neslušely mi. Byla jsem jedna z prvních, které nosily kontaktní čočky, ale ani ty mi neposkytly komfort. 
Ještě dnes vzpomínám na svůj pocit bezprostředně po zákroku, bylo to obrovské štěstí. Skočila jsem ještě na operačním sále panu doktorovi okolo krku, protože jsem ihned lépe viděla. Pak přišla bolest, to již dnešní pacienti neznají, ale i přes to jsem prožívala štěstí. 
Kvalita života se mi změnila zcela zásadně a to asi ve všech oblastech o 1000 %. Zbavila jsem se brýlí a jen litovala, že tato metoda nebyla k dispozici, když mi bylo 20 let. I tak jsem si to ještě užila. 
Pacientům bych vzkázala, ať neváhají ani minutu. Na oční klinice Lexum jsem byla jako v Jiříkově vidění. Byla to tenkrát snad první soukromá klinika u nás. Všude čisto, dostala jsem kávu, personál až neuvěřitelně vlídný. Neskutečné a tehdy dost neobvyklé. Budu lékařům Evropské oční kliniky Lexum až do smrti vděčná za to, že mi umožnili svobodný život bez brýlí a čoček. I přes mé bohaté životní zkušenosti a bolest, kterou tehdejší zákrok přinášel, bych jej podstoupila okamžitě a bez váhání znovu. 
Nyní se chystá podstoupit laserovou operaci očí můj vnuk a samozřejmě se mě přišel zeptat. Co myslíte, že jsem mu řekla?

Brýle jsem nosila od dětství, ale v posledním roce jsem musela začít nosit brýle při práci na počítači. 
Udělala jsem si osobní průzkum trhu, kdy jsem od známých získala reference, a pak už události dostaly rychlý spád. Vstupní vyšetření, operace a obrovská změna. Tváře dostaly výraz, stromy listy, domy hrany… 
Na druhou stranu zase začal problém s věcmi na blízku, mozek nevzal na vědomí změnu a nezaostřuje mi tak rychle obraz, doufám, že jen dočasně. 
S péčí na klinice jsem byla spokojená a již jsem ji doporučila sestře, která je objednána na vstupní vyšetření. Oči jsem si prověřila, čtyři dny po operaci, v tradičním českém národním sportu – hledání hub. Byla jsem úspěšná. A tím jsem si potvrdila kvalitu vidění. 
Člověk se musí rozhodnout vnitřně sám, obavy budou vždycky, jedná se o důležitý lidský smysl. Záleží jen na člověku, zda podstoupí riziko a trochu bolesti.

Byla jsem krátkozraká od svých 10 let. Protože se jednalo o zrak, byla jsem v rozhodování stále velmi opatrná. Každá novinka s sebou nese i určitá rizika. Myslím, že jsem čekala dosti dlouho a že užitá metoda již byla dostatečně odzkoušená, tedy spolehlivá. Rozhodnutí oddaloval i fakt velmi bolestivého hojení asi týden po zákroku (mám na mysli první metody a také zkušenost rodinných příslušníků). 
Sledovala jsem vývoj a oslovil mě jiný postup, bezbolestný postup, který navrací pacienty velmi rychle do plnohodnotného života. O zákroku jsem četla z dostupných zdrojů, lékaři mi ochotně odpověděli na mé dotazy, rovněž příprava na zákrok proběhla ve velice příjemné uklidňující atmosféře. Když jsem připravená na událost, která mne čeká, snáším její průběh i následné hojení určitě lépe a rozumím pochodům, které v organismu probíhají. 
Samotný zákrok byl pro mě bezbolestný, cestou domů jsem rozeznávala silniční ukazatele, přečetla SPZ před námi jedoucích aut. První odpoledne jsem měla pocit řezání v očích, pro upřesnění: prach v očích, který dráždí k pláči. Uklidnily mě přibalené léky. 
Kvalita mého života se velice zlepšila. Dají mi za pravdu lidé nosící brýle, že je neustále hledají, sundávají, v zimě řeší přechod do teplejšího prostředí, nemluvě o sportu. (Těším se, až si zalyžuji a uvidím nerovnosti.) 
Zde bych se rozepsala velmi obsáhle. Jsem pedagog, potřebuji užívat oční kontakt, jsem v pohybu, střídám vzdálenosti, na které se potřebuji zaměřit. (Mám již obě ruce volné, nesundávám brýle.) Maluji, zhotovuji oděvy, doplňky – loňský rok jsem malovala bez brýlí (bolela mě hlava), sledovala a porovnávala svůj výtvor s brýlemi. Protože si potřebuji na nový stav vidění zvyknout, ještě mi dělá potíže zaměřit zrak na drobné detaily. Uklidňuje mě fakt, že se na lékaře kliniky mohu kdykoli obrátit, vždy mi věnovali dokonalou péči. 
Nechci hýřit frázemi, dovolím si na závěr: věřte, že po zákroku uvidíte to, čeho jste si bez brýlí nevšimli a ani všimnout nemohli.

Na zákrok jsem se v budoucnu chystala, ale tím impulsem byl určitě poukaz od mého bratra. Po zákroku jsem se hlavně těšila na život bez brýlí a čoček. Nyní mě již neomezují. Ráno se probudím a krásně vidím. 
S péčí na Evropské oční klinice Lexum jsem velice spokojena. Vše mi bylo vysvětleno, jak zákrok bude probíhat, následná péče, atd. 
Lexum bych určitě doporučila členům své rodiny i známým. Se vším jsem byla spokojená. Váhajícím pacientům bych vzkázala: „Není to nic, co by se nedalo vydržet a za ten krásný osvobozující pocit bez brýlí to rozhodně stojí!“

Byl jsem si jistý, že někdy v budoucnu operaci určitě podstoupím. Moje sestra a několik známých má operaci již za sebou a vždy to bylo bez problémů. Brýle mě jednoduše otravovaly… 
Nyní již nemám žádné starosti s brýlemi, „netíží“ a neškrábe mě nic na nose, nemusím si je čistit… Zatím to byla ještě krátká doba na to, abych všechny výhody ocenil, ale vím, že jich bude bezpočet. K péči na Evropské oční klice Lexum nemám sebemenší výtku, příjemné prostředí, milý a profesionální personál, moderní vybavení… 
Po své zkušenosti bych Evropskou oční kliniku Lexum určitě doporučil jak členům své rodiny, tak známým. A pacientů, kteří z důvodu obav váhají zákrok podstoupit bych rád vzkázal: „ Strach má velké oči, i když jde zrovna o ně!“ Jsem velice rád, že jsem zákrok v Lexum podstoupil. Děkuji.

Ráda bych se s Vámi podělila o pár pocitů jako zdravotní sestra, která v Lexum pracuje, ale zároveň pacient, který si prošel celým procesem, počínaje vstupním vyšetřením, pak operací a konče pocity, které jsou jen těžko popsatelné. 
Brýle jsem začala nosit v 1.ročníku SZŠ a asi jako každý puberťák jsem se za ně styděla. To byla ještě doba, kdy na výběr byly dva druhy tlustých obrouček a to bylo vše. Po prvním porodu ve 25 letech jsem byla nucena začít brýle nosit stále, protože jsem nepoznávala známé na druhé straně ulice a zbytečně mi ujížděla MHD, protože jsem nerozeznala jejich čísla. 
Po určité době jsem se s brýlemi sžila natolik, že mi přestaly vadit a překážet. A to musím dodat, že jsem docela aktivní člověk, kterého baví sport, turistika, kolo, aerobik a řada jiných aktivit. Dokonce si dovolím říct, že díky doby, která nám donesla mnoho nového zboží do obchodů, jsem si vybírala brýle takové, které mi slušely a dodaly i jistý šarm. 
Když teď pátrám v paměti, našla bych asi jen dvě situace, kdy mi brýle vadily. Tou první byla doba kdy mé dvě děti byly ve věku batolat a neustále mi je shazovaly z nosu. A tou druhou byla zima, kdy se brýle při přechodu ze zimy do tepla mlží a pak nic nevidíte. Prostě brýle mi přestaly vadit natolik, že když jsem je sundala, připadala jsem si divně, zkrátka jinak. Asi to všichni, co nosíte brýle, znáte. Takže jsem nikdy o laseru nepřemýšlela. 
Až postupem času, když jsem pracovala v Lexum a poznávala jej takříkajíc zevnitř, jsem o tom začala uvažovat. Kvalita a přístup jak lékařů tak sester je na mnohem vyšší úrovni než v zařízeních, které jsem měla možnost dosud poznat. Pacient není pacient, ale klient, který je opravdu středem zájmu a vždy na prvním místě. Tomu je podřízeno skutečně vše. Jako sestra jsem také viděla úspěšnost prováděných zákroků a vzhledem k vysokému počtu zákroků s prakticky nulovými komplikacemi jsem se rozhodla LASIK podstoupit. 
V den „D“, i když jsem věděla, že mi nic nehrozí a od pacientů, že to nebolí, jsem přesto byla lehce nervózní. Zákrok byl opravdu nebolestivý a trval pár minut. Asi 2 až 3 hodiny po zákroku jsem měla takový pocit, jako když Vás někdo píchne do oka a musíte ho zavřít. Žádná bolest, jen trochu nepříjemné. A teď přichází na řadu pocity, které jsem už dlouho neznala. A to pocity takové, které jsou pro člověka, který brýle nenosí a vidí, zanedbatelné a nepostřehnutelné. A pocity úžasné a nádherné pro nás „brejlovce“. Člověk si opravdu neuvědomuje o co přichází, když to nezkusí.
Začalo to již v den operace večer. Ležela jsem v posteli, připravená ke spánku, tedy bez brýlí a čekala než se uloží zbytek rodiny. V televizi běžel film s titulky. Jindy bych viděla jen jakési rozmazané fleky ale já ty malinké titulky už přečetla! A s nadšením koukala až do konce. Pak ráno otevřu oči a aniž bych si musela nejdříve nasadit brýle, vidím kolik ukazují hodin ručičky na budíku. Pak se projdu kolem okna a do očí mě uhodí nádherně ostré a jasné rohy domů. 
Nikdy bych nevěřila, co budu prožívat. Viděla jsem krásné obličeje lidí a rozeznala oči, nos a ústa. Rozeznala jsem větve a listí v korunách stromů. Pro někoho opravdu maličkosti, ale pro nás „brejlovce“ velké věci! Neustále si vychutnávám ten pocit, kdy sedím, koukám a všechno mám tak jasné, ostré a krásné. S brýlemi jsem viděla taky dobře, ale ne takhle. Teď se to nedá vůbec srovnat. Je to něco úplně jiného a kdo to nezkusí neuvěří!! Jsem už půl roku po zákroku a pořád se těch krásných, pro jiné všedních pocitů, nemůžu nabažit. Děkuji všem, kteří mi tyto pocity umožnili a přeji velké odhodlání všem, kterým tyto pocity chybí. Opravdu to stojí za to!

Své první brýle do dálky jsem dostala ve 13 letech potom, co jsem zjistila, že neustálým doostřováním se čím dál více mračím na paní učitelku a na tabuli. V tomto věku mi přišly brýle jako docela atraktivní doplněk, ale postupem času a ve chvíli, kdy se o slovo přihlásila puberta mi už tak zajímavé nepřišly. A tak jsem brýle začala odkládat více a více. Ve škole jsem to vyřešila jednoduše, prostě jsem si sedla do druhé lavice. A když bylo nejhůře a od neustále namáhaných očích mě bolela hlava, brýle jsem vytáhla, abych je zase po pár dnech rychle schovala do šuplíku. Znovu jsem si je musela zavolat na pomoc, když jsem začala chodit do autoškoly. 
Oční lékařka neuznala za vhodné, abych řídila bez brýlí a tak jsem „vyfasovala“ řidičák se zvláštním záznamem BRÝLE NUTNÉ. Ale i přesto mě to nedonutilo brýle nosit pravidelněji. 
Dalším mým nemalým problémem bylo si brýle uhlídat, opakovaně jsem je někde zapomínala, ztrácela a občas taky rozbila. V těchto fázích rozbitých či ztracených brýlí mě neminula pokuta při běžné silniční kontrole. To jsem si tak jednou večer jela přes město a na značce viděla 80, přiznávám, že se mi to zdálo poněkud divné…80 ve městě…ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost do chvíle, než si moji rychlost změřila policie. Udiveně na mne koukali, když jsem jim vehementně vysvětlovala, že o žádném přestupku nevím, vždyť tam byla přece ta osmdesátka?! No jo, záhy mě vyvedli z omylu, když se ukázalo, že tam bylo 60. Při kontrole řidičského průkazu samozřejmě nepřehlédli poznámku BRÝLE NUTNÉ a tak, bez brýlí na nose, jsem svůj přestupek neobhájila. Po téhle zkušenosti se nabízela otázka, co takhle zkusit čočky? Ale představa každodenního nasazování a vytahování…tak tohle by určitě nebylo nic pro mne. 
Poslední šanci jsem si dávala v době, kdy jsem nastoupila do nemocnice jako oční sestra. Naivně jsem si myslela, že se tím něco změní, ale podle starého přísloví – kovářova kobyla chodí bosa – jsem svoje oči nadále zanedbávala a začala se smiřovat s tím, že k brýlím prostě kamarádský vztah asi nikdy mít nebudu. 
V lednu loňského roku jsem nastoupila na úžasnou :-) oční kliniku Lexum a současně v té době jsem si zlomila své nové brýle. Takže pro mne vyvstalo dilema: koupit si další brýle nebo to řešit jinak? Brýle jsem si nekoupila, takže poslední rok jsem byla zcela bez brýlí. A přesto, že jsem je vždycky nosila pouze v nutných případech, bez nich to nebylo až tak úplně jednoduché. Zjistila jsem, že při noční jízdě autem jsem schopná se řídit pouze podle bílých pruhů na cestě, protože přede mnou byla jedna velká černá opona a neměla jsem sebemenší tušení, zda jde cesta rovně nebo se tam ve tmě skrývá zatáčka. Ještě horší bylo, když jelo protijedoucí auto, v tu chvíli jsem neviděla vůbec nic. Přiznávám, že to nebylo zrovna zodpovědné. Taky se mi opakovaně stalo, že jsem dobíhala autobus, celá udýchaná do něho nasedla s radostí, že jsem ho stihla, ale jen do chvíle, než jsem zjistila, že jede jiným směrem než chci já. Takže jsem vystoupila a udiveně koukala, jak to, že č.48 se najednou změnilo na č.39? Ono to je hrozně fajn si udělat takovou okružní jízdu Ostravou, ale ne zrovna ve chvíli, kdy nejvíce spěcháte. 
Během toho celého roku jsem měla dostatek času na to, abych zjistila, že podstoupit laserový refrakční zákrok by pro mne znamenalo ukončit neustály boj s brýlemi. Rozhodnutí bylo celkem rychlé. Jediné co mě odrazovalo bylo vědomí, že nebudu asi nejvzornější pacient, když přesně vím co mě čeká. Neminulo mě předoperační vyšetření, které je nezbytně nutné ke správnému naplánování operace. Tímto jsem si vyzkoušela být v roli pacienta od začátku až do konce. Moje operace LASIK Custom byla naplánovaná na pondělí 13.2.2006. Jako obvykle jsem ráno přišla na kliniku a jelikož jsem byla zařazena na konec operačního programu, pracovala jsem…instrumentovala jsem u očních zákroků laserem, stejných jako čekal mě samotnou. A tak jsem nad instrumentačním stolkem přemýšlela nad tím, na co se nás obvykle ptají ostatní pacienti – nebude to bolet? Vydržím klidně ležet a koukat tam kde mám? A jak jsem tak přemýšlela, ani nevím jak a najednou jsem byla na řadě já. Kolegyně mi nakapaly do očí anestetické kapky a desinfekci. Nemůžu tvrdit, že jsem byla naprosto klidná a beze strachu, i u mě se dostavila nervozita a napětí. Sama sebe jsem uklidňovala vědomím důvěry, teď už i v moje pracoviště, v kolegyni Dagmarku, která u mého zákroku instrumentovala (a která to už má taky úspěšně za sebou) a v neposlední řadě v operatéra - doktora Hycla. Ale i přes mou důvěru jsem velmi uvítala plyšového psa na mém břiše, kterého jsem si během zákroku držela a čekala kdy to konečně teda začne bolet. Nic bolet nezačalo, snad jen chvilkami trochu nepříjemný tlak na oko, nic víc. 
Samotný zákrok trvá krátce, takže za deset minut to bylo všechno za mnou. Strach najednou vystřídala zvědavost jaké to teď bude? Bezprostředně po operaci jsem viděla jako by přes vodu, ale na to jsem byla upozorněna, takže mě to nijak neděsilo. Oči byly podrážděné a světloplaché, to částečně vyřešily sluneční brýle, ale ještě lepší terapii na podrážděné oči po operaci je líbání, můžu vřele doporučit :-) …máte zavřené oči (nedráždí Vás světlo) a na víc vnímáte příjemné pocity a lehce zapomenete na to, že jste ještě před chvíli leželi na operačním stole. :-) 
První tři dny po operaci jsem měla nepatrně smíšené pocity. Nemohla jsem si zvyknout, že už nemusím ostřit. Bylo to stejné jako když dostanete nové brýle a chvíli si zvykáte, že přes ně vidíte jinak než jste zvyklí. Nyní mám téměř 3 týdny po operaci a konečně si po těch letech užívám ostrého vidění. Hlavně při večerní jízdě autem to je úplně super, neměla jsem tušení, že se dá takhle večer vidět. A taky jsem byla mile překvapena, když jsem na televizi viděla stav hokejového utkání a nemusela kvůli toho, jako obvykle, vstávat a jít se podívat blíže. A pro mě, jako pro ženu, to má ještě jeden pozitivní přínos navíc…díky operaci, vrásky na čela a kolem očí budu mít tehdy až budu mít na ně nárok. Už si je nemusím předčasně tvořit neustálým doostřováním a mračením se na všechno co jsem potřebovala vidět. Letos se obzvlášť těším na jarní teplé dny a přeji Vám všem, kteří čtete tyto řádky, aby i pro Vás byly tak barevné, ostré a krásné jako budou pro mne…

V březnu 2008 jsem se rozhodla k důležité změně v mé vizáži a chtěla si nechat odstranit dioptrie. Nejbližší volné dubnové termíny a k tomu velkou ochotu nabídla Vaše klinika v Č.Budejovicích a byla jsem moc spokojená. 
Pracuji ve službách a opravdu jejich přístup od prvního telefonu až k poslední kontrole byl velice profesionální - jak pana primáře MUDr. Chodury, paní recepční, tak sestřiček asistentek-rozkapávaček:-))) 
Vaši kliniku budu rozhodně doporučovat a přeji mnoho dalších úspěchů a spokojených pacientů. Děkuji vám za ohromnou svobodu, kterou jsem svým rozhodnutím a Vaší pomocí dosáhla, a zdravím z Mariánských Lázní.